Tajemství pevné vůle

4. března 2017 v 9:35 |  Myšlenky myšky
Narazila jsem dnes na reklamu na knihy a mezi nimi proběhl tento titul. Zaujalo mě to... a pak mě napadlo, že tajemství pevné vůle spočívá v tom, zvednout se od počítače a jít něco dělat :-) A říkám si, proč mám jen tolik tendencí si o mnoha věcech spíš číst a shánět si informace a recenze a ne se do nich prostě pustit? Možná je to trochu kolektivní problém současné informační doby...
 

Velká výzva

2. března 2017 v 13:36 |  Střípky bytí
S tímto názvem už bylo určitě veřejně vyhlášeno do světa spousty a spousty věcí. Ale tohle není nic veřejného, tahle výzva je moje vlastní a nemalou je jen pro mne. Úkol pro příštích pár měsíců s možným přesahem do běžného života, snaha dostat se na cestu, po které chci kráčet dál...

Stále mám problémy se svými povinnostmi. Stále bojuji sama se sebou a mám slabou vůli. Tak doufám, že takto, pomaleji ale vytvrale, to bude plynulejší... snazší... trvalejší. Až utvořím z úsilí a sebepřekonání zvyk a z něj vyplyne radostí.

Tak tedy do toho!

Mý věci

10. listopadu 2016 v 16:28 |  Myšlenky myšky
Na začátku byl film z festivalu Jeden svět. Už to pár let zpátky. Přečetla jsem si, o čem je, a jela na promítání do Hradce. V Praze mi to nevyšlo a vidět jsem ho chtěla. Byl to časosběrný experiment. Ptal se a ukazoval odpovědi. Co se stane, když začnete od nuly? Nemáte nic a z nadbytku majetku a pocitu, že nevíte co dál, najednou zvažujete každou věc, kterou vnesete do svého života. Kolik věcí používáme a neuvědomujeme si jejich hodnotu? Co vše vlastníme, aniž bychom to využívali nebo třeba jen prohlíželi? Co to znamená pro prostředí, ve kterém žijeme? Nejsem natolik radikální, abych se oprostila od VŠEHO a začala dne jedna svou první věcí a postupně přidávala další. Ale tehdy mi začalo docházet, že mám zbytečně fakt hodně věcí. První vlaštovka.

Jenže vyhazovat věci, tím víc ty, co máte dlouho, je opravdu těžké. I když se snažíte, nejde to snadno. Alespoň mně ne. Navíc se mi příčí něco vyhodit, pokud to je stále funkční a použitelné, případně "by se to mohlo hodit"... Tu kouzelnou formulku jsem sýchala už v dětství. Když se zamyslím, byly její důsledky doma časem i vidět. A když jsme jeli na dovolenou či na víkend, bylo to, jako bychom se stěhovali - tolik jsme měli tašek a kufrů. Přece by mohlo být potřeba tohle... mohla bych si chtít hrát i s těmito hračkami... Nějaké vzory a sklony k hromadění věcí rozhodně nezapřu.

Říká se, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Za posledních osm let jsem se stěhovala šestkrát. Na pár měsíců, na rok, na neurčito... Matně si pamatuji, že jsem se vždy snažila věci probírat, bohužel mi na to velmi často nezbyl čas, a tak jsem je prostě jen převezla. Rozhodně nemám stěhování od stěhování pocit, že bych lépe věděla, co a proč vlastním, nebo že by toho bylo čím dál méně.

Jeden ze zlomů byla kniha o nepořádku, kterou jsem si impulsivně koupila asi před rokem. V ten moment jsem na jednom místě uviděla napsané všechny výmluvy, kterými svůj nepořádek a hromadění věcí omlouvám. Věci "co kdyby", nepovedené dárky, sbírky... Když jsem to viděla takhle pohormadě, rozhodla jsem se to změnit. Vydat se vstříc minimalismu - mít prostor pro to, co přichází a nebýt zavalena zbytečnostmi. A nejvíc mě uchvátila výzva recyklace, protože vyhazování funkčních věci mi prostě je a bude proti srsti. Střípky ekologie :-) Začala jsem přemýšlet, proč věci mám a pak to vypuklo. Našla jsem kontejnery na použitý textil, objevila výměnnou knihovničku v parku, odborné knihy darovala městské knihovně, začala se ptát lidí, zda neco neupotřebí, darovala bylinky, které sbírám, ale nechutnají mi (Proč takové věci vůbec dělám?!), začala jsem vyrábět dopisní papíry z obrázků, ketré je mi líto vyhodit, prošla jsem použitelnost výtvarných potřeb a některé darovala dobrovolnickému centru při naší nemocnici... Hrozně mě to bavilo! A stále baví.

Letos jsem se stěhovala znovu. Myslíte, že už to byla hračka? Omyl! Je pravdou, že jsem poprvé stěhovala i nábytek, ale taky strašně moc papírů a poznámek! Jako obvykle nebyl čas na víc, než vše pečlivě zabalit... Takže vím, že mě čeká další etapa minimalismu a věřte či ne, těším se na ni!

Možná je to i pocitem, že nad věcmi vládnu já a ne naopak. A taky si víc věřím na cestě k tomu, že si nadbytečné věci nebudu vůbec tahat do života. Vzpomínám na táborovou dobrovolnou skromnost... na cestách je snazší mít jen to potřebné a i tam je to někdy těžké se naučit. Ale žít tak mimo ně a soustředit se víc na lidi než na věci, to je pro mě daleko větší výzva.
 


Tak bojuj!

14. října 2015 v 20:48 |  Labyrint s mým jménem
Nejtěžší je bojovat sám se sebou. Znám to moc dobře.
V mém případě to je boj s leností, slabou vůlí a tendencí odkládat věci.

A dnes přišla chvíle...
...kdy si jedno takové výživé odkládání skutečně vyžeru.
A přitom je to tak zbytečné!
Přesto je tak těžké se poučit ze svých četných zkušeností...

Tak do toho...

Příprava na cestu

14. května 2015 v 18:57 |  Střípky bytí
"Hele, dokud máme sílu, tak bychom měly zkusit něco těžšího. Když budeme lézt pořád tyhle lehké cesty, jako minule, nikam se neposuneme. Co se může stát horšího, než že si párkrát odsedneš a nebo spadneš..."
Tak teda jo. Spadla... vlastně asi úplně poprvé, co leze. Chytla jsem ji a navíc jsme dostaly přátelskou radu ohledně jištění osmou a pár tipů na zlepšení, což se hodí. A taky to trochu rozhodilo nervy, protože jsem pak byla dvakrát popotahována dolů, jak nebylo dobře vidět, že zatím ještě nepadám, jen mi prostě nejde ta expreska cvaknout... a stálo mě každý to nespadnutí hodně sil. Holt i malý převis na konci delší cesty je výzva, která není a ještě asi nějakou dobu nebude vůbec zadarmo.

"A nepřipadá Ti, že když chodíš lézt, tak pak máš svalnatý ramena a není to v tílku hezký?"
Stojím před zrcadlovou stěnou při společném nácviku kroků na slowfox a tahle věta se vynoří úplně sama. Nejsou to halucinace nebo přemrštěná sebekritka? Vždyť nemám pocit, že bych pro svou fyzickou kondici něco extra dělala... ta holka, co leze osmičkový převisy se samejma chlapama, ta má ramena fakt namakaný. Ale vidět to je, až když se svlíkne do tílka... Ne, problém nebude v ramenou, ale v hlavě. A nebo ve střihu oblečení :-)

"To se neprojeví hned, ale až za dva tři dny, dokonce se tomu prý říká third day ghost... takže to, že jsi dneska v pohodě vlastně vůbec nic neznamená."
Neznamenalo a dneska ještě rozmasírovávání svalů nejspíš na řadu přijde...

Tak nemám pocit, že by tenhle týden byl ideální přípravou na třítýdenní výlet do hor. Vlastně nemám pocit, že bych ten dlouhodobý příravný trénink nějak oficiálně zahájila... asi ani nepadly konkrétní aktivity, pouze obecná předsevzetí, že to bude potřeba a že to nepodcením. Hm... Utěšuje mě jen to, že tam bude potřeba regenerovat a posilovat úplně jiný svaly, než mám teď namožený :-) A oči - ty budou doširoka rozevřený nad tou krásou!!!

Kam dál