Leden 2006

Demagogie v praxi

25. ledna 2006 v 0:21 Myšlenky myšky
Každý člověk je bezesporu svůj vlastní, originál. Ale nestalo se vám někdy, že jste dělali věci, o kterých byste sami od sebe neměli ani ponětí? Prostě vás k nim někdo postrčil... nebo ani tak nepostrčil, prostě existoval se svými názory a to vás ovlivnilo... nevím jak vám, ale mně se to stává.

Většinou je to někdo, kdo je pro mě v jistém směru důležitý, je mi inspirací, vzorem, oporou... Takových lidí není mnoho, ale když se objeví, stojí to za to. Nemyslím si, že by byli demagogy v záporném slova smyslu, ale jsou takovou osobností, že o jejich názorech začnu víc uvažovat. O spostě věcí nemá člověk ani ponětí, dokud nopotká někoho, kdo ho zasvětí. Je to jako hra na hudební nástroj - posloucháte, líbí se vám to a přemýšlíte, proč vlastně sami nehrajete. Zvažujete, zda vám pocit krásna stojí za námahu spojenou s nelehkými začátky... a nebo taky nepřemýšlíte vůbec a vrhnete se s nadšením do pootevřených dveří. A stejně jako u hudby může interpret skladbu pozvednout z prachu k výšinám, tak i osoba pronášející názor ovlivní způsob, jakým jej vnímáte - svým sebevědomím, řečnickou obratností nebo prostě faktem, že je někým, kdo pro vás něco znamená...

Sama o sobě si myslím, že jsou věci, v nichž mě nic nezviklá. Jistě, časem možná svůj názor změním, ale ta doba tu ještě není. Současně si ale uvědomuji i další věc. Lidé, kteří jsou pro mě důležití, si se mnou do jisté míry mohou dělat, co chtějí. Může za to myšlenka, že názory těch, co jsou pro mě významní, jsou stejně významné jako oni sami. Nepociťuji to jako zápor své osobnosti, jen možná... člověk by měl víc přemýšlet, než se odhodlaně vrhne do neznáma.
A co z toho plyne? Nejspíš nic. Kolotoč vzájemného ovlivňování nelze zastavit a ani bych si to nepřála. Kde jinde brát inspiraci, motivaci, odezvu... Ne, ne, vnímání okolí je věc naprosto a zásadně důležitá. Půsbí vše - aktivita i nečinnost, nadšení i averze, ba i lhostejnost, prostě jakákoli částečka vašeho já promítnutá do reality. Nikdo z nás se neubrání ovivňování druhých, ale měli bychom si uvědomit, že záleží jen na nás, nakolik jsme ovlivnitelní.

Na první pohled

20. ledna 2006 v 22:37 Myšlenky myšky
Znám lidi, co si o vás udělají obrázek takříkajíc na první pohled. Četla jsem i pár článků a byla odborně poučena, že například jedince druhého pohlaví si ohodnotíme v prvních třiceti vteřinách našeho setkání a šmitec. Ale přijde mi to tak nějak zvláštní. Že by za všechno mohly jenom feromony a pěkné tričko a první dojem řídil všechny naše kroky? Tomu já nevěřím.

Jste alespoň trochu čajomilové? A co takhle Phu-er, hm? Nechutná? Ale jděte! Je to jeden z nejskvělejších čajů. I když popravdě musím přiznat, že první doušek nebyl ani pro mne oázou slasti. Jenže jsem se nevzdala a zkusila to znovu, tolik lidí mi ho doporučilo. Tak jsem vypila svůj druhý, třetí... dnes už ani nevím, kolikátý mi stojí na stole a stoupá z něj nezaměnitelná vůně, která mu spolu s typickou chutí vynesla přezdívku "hlína"...

A o pozitivních fyziologických účincích prastarého stromu Ginkgo biloba jste slyšeli? A zkusili jste pít neochucený čaj z ginkga? Opět se možná ošklíbáte, ale první přehořký hrnek časem zesládne a já ho mám moc ráda... je pro ty, co vydrží...

Do třetice všeho dobrého - olivy jíte? Ne? Taky jsem nejedla a dnes si bez nich svůj oblíbený salát ani nedovedu představit. Na první pokus nechutné, po dvou letech (druhý pokus) stále stejné... Olivám se musí umět přijít na chtuť... a tak je milujete nebo nesnášíte.

Co si teď myslíte o prvním dojmu a prvním pohledu? Že prý výjimka potvrzuje pravidlo? Možná pro vás, ale jám nám jiný názor. A hlavně, není to jen ginkgo, Phu-er či olivy, ale pro mne jsou to i lidé... Každý jsme hercem na divadle světa a čas od času nasazujeme masky. Někdo jich má mnoho, jiný jedinou, ale zato ji nesnímá ani v soukromí. Je obtížné poznat člověka za maskou, neboť on nechce být poznán. Možná na to nemá náladu, bojí se nebo mu zrovna vaše maska není sympatická... A první pohled? Nenechte se vysmát...

Znám lidi, co o mně ví po prvním setkání první poslední, ale také si pamatji, jak mi po šesti letech kamarádka řekla, že si myslela jak mě nezná a nedávno své dojmy musela řádně upravit. Znám spoustu lidí, ale nikoho dokonale, ostatně ani sama sebe ne... A vědoma si masek svých, myslím na ty, jež mě obklopují. Nikdy nechci nikomu upřít druhou šanci, kdo ví, co ho přimělo nasadit škrabošku, s níž jsem ho spatřila. Nemusím mu zcela věřit, ale každý má právo nebýt odsouzen na první pohled.

Zas slyšet hudbu kolejnic...

19. ledna 2006 v 4:14 Cesty za obrzor
Vracím se domů... vyrudlá sedačka motoráčku, batoh u nohou a krajina ubíhající za okny. Zvlněné kopce luk a polí, nespočet odstínů zeleni protkaných linkami remízků a travnatých mezí, temně zlatý stoh slámy a balíky roztroušené po zoraných polích, koruny stromů pohupující se ve větru a hradby lesů skryté v stínech mezi kmeny... Každý strom, každé lísteček trávy probouzí v mé mysli vzpomínky...

Vzpomínky na radost a pohodu, žhnoucí uhlíky vprostřed kruhu kamenů, mlhu zvedající se z nížin a halící vše kolem do smetanového oparu, východy slunce nesrovnatelné s ničím, co znám... Chlad vody v potoce a večerní rosa ve vysoké trávě, louky a lesy a chvíle prosycené smíchem, zvuk kytarových strun a nezapomenutelná atmosféra...

Vlak uhání stále vpřed a krajina za oknem ve mně probouzí tajemné očekávání, objevuji dosud nepoznané obrazy... polní cesty, lesní pěšiny, stezičky podél kamenných úbočí, měkká tráva u paty borovic, vrbové lístky smáčené v zrcadle jezera, klády přes zurčící potůčky, polštáře vřesu na rozlehlých planinách, horské hřbety a lesy vystlaná údolí, cesty s cílem v dálce i ve hvězdách, místa, jež na mě čekají a na něž čekám já, jasně mordrá obloha táhnoucí se od obzoru k obzoru... podléhám volání krajiny, tichounké hudbě kroužící v korunách stromů i mezi stébly trávy, tónům znícím za monotónními údery pražců...

Vracím se domů... ale dunějí kolejnic se mnou zůstává...