Únor 2006

Deja vu

3. února 2006 v 3:28 Myšlenky myšky
Neumím moc francouzsky, tedy vlasntě vůbec... snad jen pozdravit, představit se a poděkovat. Ale s Deja vu si nejsme cizí. Jsou to mí staří známí, dvojčata na cestách, která křižují mou životní dráhu... Ona a on, stejní a přece tak rozdílní...

Na místech plných lidí, hovoru a zábavy občas potkávám ji. Zpravidla ji zahlédnu jen tak náhodou, v okraji svého zorného pole. Mrkne na mne svým jiskrným okem a ve vteřině zmizí z dohledu. A zbyde touha ji následovat, porozumět, zeptat se. Vždy mám pocit, že se známe, že jsem ji už někdy viděla... a přece je mi jasné, že tyto šaty, tento účes, celý její vzhled je originál, není z těch, které by chtěly zevšednět... vždy se chce jevit v novém světle. A přece mám vtíravý pocit, že je tu něco, co mi dluží... snad druhý pohled, jež ji nikdy nedostihne, otázka, na kterou nechce dát odpověď...

Na něj naopak narazím pouze jsem-li sama. Ne vždy, čas od času, ale stačí to... Zadívá se na mě svýma hlubokýma očima a já vím, že něco je špatně. A co hůř, že to není, poprvé, co jsem se ocitla zrovna v téhle slepé uličce. Nic neříká, jen mě pozoruje a já bych byla radši, kdyby na mne křičel. Cokoli bych vyměnila za ten jediný dlouhý pohled, v němž je obsaženo vše. Errare humanum est. Ano, tak to je, ale má to přece také nějaký smysl, nic se neděje jen tak. Myslím si, že každý schod našeho života nese poučení, jež nám je dáno pochopit... Nepochopíme-li, neprojdeme a vše se opakuje. Není to příliš zjevné, ale věřím tomu... Zato sebe samu nechápu... Jak je možné, že se v též situaci zachovám stejně bez ohledu na zkušenost? Nejsem si jistá, jestli je to pouze má hloupost, nebo bláhová neděje, že se něco změní...

A tak kráčím dál se svými dvěma vnitřními stíny - se znepokojujícím zábleskem a vyčítavým vědomím. Někdy se potkáme náhodou, jindy si mne najdou sami... a jsou i chvíle, kdy se jim nevědomky vrhám vstříc. A v momentě prozření mi hlavou proletí kratičká myšlenka, sněhová koule, jež strhne lavinu... deja vu...