Květen 2006

Dvě stany točící se mince

21. května 2006 v 1:18 Myšlenky myšky
"Život je jen náhoda, jednou jsi dole jednou nahoře" ...otřepané, nicméně stále neztrácející svůj hluboký význam. Ve své podstatě ještě o stupínek optimističtější nežli mé oblíbené "Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř." Narozdíl od posledně jmenované, se úvodní citace neomezuje na prostou nádheru přítomnosti, jíž bychom si měli vážit, ale neostýchá se nám tvrdit, že jednou se z toho údolíčka vyhrabeme na kopec a uvidíme tu krásu kolem... co na tom, že je nám pak možná souzeno opět sklouznout do hlubin vedeni po nesmlouvavě pravidelné sinusoidě bytí. Budeme alespoň na chvíli nahoře...

Po pravdě řečeno jsem po většinu času dost optimistický tvor a vyznávám, že "Štěstí spočívá často pouze v rozhodnutí být šťastný". Zpravidla nechápu, jak to, že všichni okolo nevidí tu krásu ranních červánků, necítí příslib nových zážitků, jen co vykročí ze svého domova... Jak jen mohou přehlédnout krásu zelených lístků zpívajících sborově o nádheře světa kolem, všechny ty barvy zářící, kam jen oko dohlédne, život hlásící se ke slovu na každém kroku? I to nejpodmračenější ráno si zaslouží úsměv na tváři, byť jen nejmenšího tvora, který je natolik šťastným, že je může uvítat. Neboť nikdo netuší, co ho ten který den potká... a věřte nebo ne, zázraky se dějí... stačí jen otevřít oči. Život je prostě krásný... dnes a denně...

Jsou však chvíle, kdy mé kroky znenadání narazí na pravěkou past, ukrytou v kompaktní pavučině mého optimismu... Hle, zející jáma šklebící se drze na svět a pro jistotu skrytá mým očím... vzpamatuji se až jsem v ní... Zpravidla stačí banalita a člověk nepatrně odbočí z vyšlapané stezičky a je vydán napospas zákeřným tenatám smutku a benaděje.
Tento nepěkný stav bez tíže, kde se vznáším, dokud si nenaleznu dostatečně těžkou kotvu, jíž bych se přitáhla zpět, si zapříčiňuji zpravidla sama... příliš přemýšlím... A tak mívám pocit, že soudobá realita se kolem mne ovíjí jako zákeřná anakonda a pomalu, nicméně s jistotou a přesvědčením sobě vlastními, stahuje své smrtící smyčky.... A tak mne čas od času sevře pomyšlení na to, jaký diktát je všeobecně přijímán. Vláda kariéry, sebestřednosti a peněz. A právě na poslední z těchto metel moderního světa narážím poměrně často... Ačkoli po tom člověk netouží, setkává se s nimi na každém kroku... Chceš jíst? Chceš se oblékat? Kup si... Chceš mít střechu nad hlavou? Chceš se podívat dál než za humna? Zpalať... Chceš studovat? Chceš sportovat? Chceš se bavit? Pokud na to máš... Svíjím se pod tlakem těchto faktů a dlouze toužím mít možnost je odmítnout... Na penězích přece lidské štěstí nezáleží! Lásku člověk nevyčíslí! Radost nelze koupit! Bohatství není cestou do ráje, natož rájem samotným... Slabý hlásek však se zvukem umíráčku připomíná, že člověk musí jíst a do něčeho by se měl obléci, že pod mostem lze žít možná v létě, ale v zimě jen ztěží, že za dobrý skutek dnes nikdo nikomu nic nedá... A tak vězím v pevném sevření reality a přemýšlím, kde (a zda vůbec) nechal tesař díru...

Za každou nocí však vzejde ráno a slunce svými hřejivými paprsky prosvítí každičkou skulinku. Nenese definitivní víztězství, ale třímá příslib naděje a podává jej každému z nás... každému, kdo je ochoten ji hledat a převzít do svých rukou. Je vkládána do rukou těch, v jechž moci jsou veliké věci a jejichž vůle je vede k cílům vzdálenějším, než si dokáží sami představit. Svou naději svěřuji i já v ochranu těm, kdož se nesčtněkrát octnou na rozcestí a budou muset volit... a já věřím, že navzdory čemukoli se naleznou tací, s nimiž se setkám na své cestě...