Když musíš...

27. června 2006 v 1:25 |  Myšlenky myšky
Hrabala jsem se papíry a papírky na svém stole a zaujalo mě zadání jednoho z letošních témat k písemné maturitní zkoušce z českého jazyka: "Život a smrt, sláva a prokletí, štěstí a neštěstí, smích a pláč. A člověk je tu nač?" Vskutku slova hodná zamyšlení... a protože se dotkla strun, jež v těchto dnech zní v mém nitru. A tak se zamýšlím...

Snad mi ani tak nejde o samotnou odpověď, prosté sdělení účelu mého bytí. Vždyť to je přece věc, která se omílá leckde. A ve své podstatě může být diskutována tak dlouho, jak si budeme přát. To mě ale nepálí... možná je to troufalé, ale mám pocit, že svou cestu životem vidím... sice jen dokud nezahne za kopeček, bránící mi ve výhledu, ale vidím... Ne konečný cíl, ale vím, kam mířím, čeho chci dostáhnout a co je pro mne důležité... Myslím, že ve své posdtatě si je toho vědom každý z nás, jen si prostě odmítá přiznat fakta, otevřít karty svého nitra, začíst se do knihy, jíž je on sám...

Na co se ale někdy zapomíná, je schopnost jít po cestě, kterou si zvolíme. Ta síla umožnující překonat potok i v případě, že chybí lávka, lano ba i brod... Schopnost vytrvat, jít dál a neztratit tvář. To posledně jmenované možná působí poněkud neotřele... až snad nepatřičně... ale pro mě je to poměrně důležité. Nevěřím, že každý je vždy silný a vše zvládne, neustále působí dojmem úspěchu a vyrovnaného života... nejspíš se řídím heslem "Podle sebe soudím tebe." Já totiž nejsem vůbec silná, natož úspěšná a o vyrovnaném životě bych raději pomlčela... Nicméně jsem se odedávna učila "zachovat si tvář". Nevím, kde se v naší době vzala potřeba působit vždy sebevědomně, optimisticky či alepoň profesionálně, ale je tu. Pevně se zakořenila v mém podvědomí a nevěřím, že ho někdy opustí, sama o to nestojím, je mou druhou přirozeností. Ani nevím, kde se vzal ten hlásek, který mi roky našeptával, že nesmím dát najevo slabost, ale dnes už docílil toho, že se ani ozývat nemusí... Stejně jako si uvědomuji své vnitřní morální kodexy, stejně tak jsem si vědoma toho, že má slabost je pouze mou záležitostí, není jiné volby... V podstatě je každý okamžik nejistoty a strachu výzvou, která mě nutí bojovat a potlačit vše již v zárodku... Co si budu namlouvat, nejsem tak schopná, abych to zvládla vždy, ale jsem zpravidla dostatečně schopná, abych si zachovala tvář... Přiznávám si to... nechci být litována, nikdy jsem nechtěla a myslím, že ani nebudu. Jsem příliš hrdá...

Ale abych se vrátila k jádru věci... Jak že je možná projít se ctí překážkami? Neznám odpověď, mám pouze své léty prověřené zkušenosti. Přesto jsem v této tajemné vědě daleko nepokročila. V praxi snad ano, ale v teorii jsem stále na začátku. Přijde mi to jako když jsem začala tančit irské tance. Po prvních pár minutách se člověk zastaví a uvědomí si, že nemá sílu pokračovat... přesto to ale udělá, zapomene na namožené svaly a tančí, tančí proto, že irské tance jsou dílem kolektivu, podmínkou efektu je spolupráce a přesnost všech. A pro mne jako jednotlivce je představa, že kvůli mně to nevyjde nebo bude málo tanečníků, to poslední, co bych si přála. Navíc je pro mne sám tanec radostí. A stejně tak je to se vším... Když musím... tak musím. A tak to prostě jde, nevím jak a kde beru sílu se po každé ráně zvednout a usmát se životu do tváře, vím jen, že kdykoli je to potřeba, jsem toho schopná.

A tak kráčím životem se svým cílem a životním krédem, které možná málokdo pochopí, ale to vlastně vůbec není důležité. V jedné krásné knize Johna Irvinga je vyjádřena touha být užitečný a přesně to se skrývá i ve mně. A chci-li být ku prospěchu lidem, a nejen jim, pak toho nedocílím vystupováním tonoucího plavce. Proto se zásadně netopím, ale plavu. A motto "Když musíš.. tak musíš." se přetavilo ve slova "Když chceš... tak to dokážeš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viktor Viktor | 6. listopadu 2006 v 20:13 | Reagovat

Chápu, že je občas nutné zatnout zuby, ale co je špatného na tom, přiznat svou slabost? Dokonce to může být i nebezpečné. Jednou jsem šel v horách s jedním takovým "hrdinou", který byl už hrozně unavený, ale nechtěl to přiznat a šel dál. Mohli jsme to na několika místech vzít zpět na chatu, ale on nic neřekl. Pak mu najednou došly síly a zhroutil se. Proklínal jsem ho, když jsem ho v tom sněhu musel táhnout. Přitom stačilo přiznat, že už nemůže a vklidu bychom se vrátili.

2 Oliva Oliva | 14. listopadu 2006 v 23:20 | Reagovat

Tady nejde ani tolik o fyzickou slabost. Jsem si vědoma toho, že své síly nesmím přeceňovat, musím znát hranice, kam až můžu bez důsledků zajít... Myslela jsem tím spíš síly psychické, schopnost vyrovnat se s problémy bez toho, aby každý viděl, že problémy mám. Lidé umí být zlí, bohužel i záměrně, a když před nimi dá člověk najevo slabost, je to pro ně signál k dalším útokům... jsou si vědomi svého úspěchu... ví, že strefili cíl a kde znovu udeřit, aby to bolelo... Našla jsem tímto způsobem svou cestu, jak před nimi obstát... Navíc jsem nikdy nechtěla přenášet své problémy na své okolí. Větší část nezajímají a těch pár blízkých nechci zatěžovat... to až v případě, že dojdu ke své hranici...  rozhodně vyšší, nežli fyzické...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama