Červenec 2006

Jsem...

16. července 2006 v 22:52 Labyrint s mým jménem
Jsem sama plná všech svých já,
Která mnou proudí v průvodu,
Ne všechna stejně průbojná,
Jsou rozdílného původu.

Jsem ježek v hloubi svojí nory,
V kožíšku bodlin ukrytý,
Co neprozkoumá blízké bory,
Strach je v něm léty zarytý.

Jsem orel v oblacích kroužící,
Vidící do daleka,
Po pohledu z blízka toužící,
Však snést dolů se leká.

Jsem voda hladící kameny,
Dovádím si a zpívám,
Však sevřena města rameny
Ztichnu a jen se dívám

Jsem maska smíchu v opeře
A někdy radost bez masky
A smutek skryji za dveře,
Ven nesmí tyhle obrázky.

Jsem sama jedna mezi všemi,
Originál i sériový kus,
Prskavka mezi závějemi,
Kabát v řadě, co ztratil vkus.

Jsem poutník na cestě odloučení
A přece toužím po vás všech.
Však moje cesty směr svůj mění
A všude není vystlán mech.

Pasekou lesní v létě v zimě,
Civilizací stejně tak,
Má vnitřní síla povede mě
A spoléhá se na maják.

Někdy se mlhy zvednou z blat,
Moře rozbouří vichřice,
Duše se chytí do tenat,
Svým smutkem tiše žijíce.

Jindy je život samý zpěv,
Zdroj smíchu je vše v okolí,
Nic neprobudí spící hněv
A srdce hřeje, nebojí.

Jsem život sám, pln protikladů,
Křičím a mlčím do všech stran.
Ať ježek, orel, lev tam vzadu,
Žiji čas, jenž mi zde byl dán

Jsem… a často to stačí...

Když se za sebe stydím...

16. července 2006 v 22:50 Labyrint s mým jménem
Určitě nejsem jediná, komu se čas od času povede se dokonale ztrapnit. Nevím jak to dělám, ale daří se mi to poměrně často. Možná to není vidět, možná si toho nevšimne každý, ale já to vidím a v takových chvílích se za sebe do krve stydím…

Začalo to tím, že jsem se rozhodla, nebo možná nazrál ten správný čas a já odbočila ze své zaběhnuté cesty a vydala se na průzkum "nových krajů". Do té doby, světe div se, jsem byla člověk poměrně seriózně vyhlížející a problémy s myšlenkami na chvíle trapnosti jsem neměla. Mohla bych napsat, že nemám zdání, čím to bylo, ale nebylo by to upřímné. Minimálně alespoň tuším, co za tím vězí. Ono se to totiž lehce žije bez toho, že se člověk za sebe stydí, když je šedou eminencí dění… no, popravdě spíš šedým stínem v hledišti dění… To pak není nic obtížného dávat si pozor na to, co člověk dělá či mluví. Jednoduše není ve středu dění, pouze poslouchá a ve skutečnosti by snad ani nikoho moc nezajímalo to, o co by se snad pokusil s ostatními podělit.
A právě tahle společenská pozice se drobně změnila a zavařila mému mozku pár starostí navíc. Možná to bylo lidmi kolem mě, možná změnou prostředí, změnou věku, ale podezírám se, a vím, že právem, že svůj podíl na tom má mé vlastní rozhodnutí. Najednou bylo něco, co jsem chtěla říci, o co jsem se chtěla podělit, chtěla jsem se ptát a přestala jsem se bát natolik, že jsem promluvila… a jako se vrhne voda z rybníka, když hospodář zvedne stavidla, tak se najednou stalo, že mě nově poznaní lidé začali považovat za upovídanou osobu…

Zpětně toho rozhodně nelituji, asi na tom má podíl i moje ješitnost, která dodnes nevstřebala hodnocení mě samotné jako šedé myši a nedala mi zapomenout… Ale sama by na to nestačila, mnohem důležitější je, že je mi najednou mezi lidmi dobře a hovory mi pak chybí. I kdyby to mělo být o zbytečnostech… prostě jsem si vypěstovala takový malý návyk na lidi. Bohužel tím vystavuji na odiv daleko nápadněji svou schopnost shodit sebe sama. Jsou to unáhlená slova, díky kterým se cítím v očích přihlížejících neuvěřitelně špatně a zpravidla se mi to daří ve chvílích, kdy se můžu ztrapnit před někým, před kým si to přeji nejméně. Nebo jsou to chvíle mlčení, kdy cítím, jak je ticho husté jako babiččina rybízová marmeláda, a jsem si vědoma, že by se hodilo něco říci, dokonce chci něco říci, ale nezvládám to… a nebo ticho prolomím a je to ještě horší…

Nevím, jak jsou na tom druzí, dávají to velmi málo znát a ani se jim nedivím, ale mě tyhle okamžiky leží v hlavě a strašně se za sebe stydím. Říkám si, že by snad bylo lepší mlčet… ale nechce se mi zpátky od lidí… a tak se opakovaně vystavuji výsměchu… protože fakt, že to třeba nikomu nevhodné nepřijde, nijak nepřekáží tomu, aby to vadilo mně a abych si to, v závislosti na pohoršení, které vůči sobě nabudu, ještě dost dlouho nevyčítala… A je mi k ničemu vědomí, že to nemá význam… Prostě jsou chvíle, kdy bych se nejradši hanbou propadla… a ty střípky mého života si nesu na zádech a čas od času, když neopatrně složím svůj batoh do trávy, se vysypou a já se jimi přehrabuji… a je mi, jako bych je znovu žila… Naštěstí vždycky seberu sílu zavázat poslední uzel a vydat se dál. A protože nevím, co mě čeká za rohem, tak prostě riskuji, že než dojdu k další zastávce, bude můj batoh zase o něco těžší… ale co naplat, sedět doma se mi na věky nechce a vše, co děláme, je otázkou ceny…