Září 2006

Svíčka

14. září 2006 v 21:12 Labyrint s mým jménem
Vzplála svíčka znenadání,
ozářila rozcestí
známé z dávných pověstí.
Vzplála svíčka znenadání,
zvedla víčka procitání...

Foukl vítr znenadání.
Svíčky plamen neochvějně
není zmámen - hoří stejně.
Řekni amen, spi pokojně.
Foukl vítr znenadání,
rozhoupal zvon rozpoznání,
tichounký tón už vyzvání...

Ráno přišlo znenadání,
plamen křehký, nezastřený,
ač sám měkký, nezlomený,
vánek lehký, nestočený
a tón věky nezměněný.
Ráno přišlo znenadání,
slunce vyšlo - posel ranní,
jas svůj našlo, je tou zbraní,
o níž tu šlo - zářit brání...

Svíčka svítí, plamen hoří,
nenechám ji uhasnout,
budu se svou bárkou plout,
třebas chvilku - neuhnout,
svět, jenž nejde uzamknout,
stačí mlhu prohlédnout.

Svíčka svítí, plamen hoří,
pro toho, kdo život tvoří
může být jen kapkou v moři,
přesto si jí v úctě koří,
do tmy husté se s ní vnoří...
A ta svíčka nedohoří...

Pohled z okna

11. září 2006 v 23:50 Střípky bytí
To, co je nám všední a vídáme to denně, bereme často jako samozřejmost. Většinou si neuvědomujeme, co všechno s námi taková maličkost udělá v momentě, kdy se nám najednou ztratí.

Každé ráno vstanu, abych dříve či později usedla ke kuchyňskému stolu s černobílou deskou, jejíž propletené vzory už za ta léta ani nevnímám, a strávila proměnlivý počet minut ranním posílením. Zpravidla jsem se zadívala do dálek a myšlenky se samy roběhly do jiných časů. Asi před půl rokem jsem takhle při snídani otevřela oči a spatřila, na co celé ty roky hledím.
Člověk by řekl - panelový dům, téměř k nerozeznání od toho, z nějž sama hledím. Nízká budova polikliniky s plochými střechami a v dálce dvě, tři vysoké stavby, přináležející ke komplexu naší fakultní nemocnice. Jenže poté, co jsem jeden dlouhý pozdní večer strávila právě v jednom z těch vysokých stínů na obzoru, jsem si teprve uvědomila, nač hledím.
Od té doby každé ráno neupírám zrak pouze do prázdna , ale usměji se na milou budovu chirurgie. Co si jí všímám, není nikdy stejná. Rána ji prosvěcují měkkými dlouhými paprsky a jen spoře odhalují jejích sto očí, hledících mým směrem. Podle nálady na mě mrkají a usmívají se v odpověď. Během dne se ta stavba vyhřívá v plném světle a je těžké si nevšimnout její zpola ozářené líce. To pravé divadlo ale začíná až večer, kdy se se slunečním kotoučem v zádech oděje do slavnostního hávu a je obklopena svatozáří barev - ohnivě oranžovou, krvavě rudou, jemně i temně fialovou a nakonec sytou modrou. Naposledy mrkne zlatýma očima a naznačí mi, že je čas jít spát…

Jsem celkem hrdá na to, že naše město je poměrně zelené a zeleň tu utěšeně roste. Například vedle polikliniky se zvedá drobný lesík břízek, dubů a buků. Když jím v noci procházíte, spatříte dokonce odlesky nejjasnějších hvězd - jaká vzácnost v civilizaci zvané město. Jedinou slabinou je jeho poloha. Před nedávnem mi došlo, že ještě nějaký čas růstu a zcela mi zastíní výhled na mou oblíbenou ranní společnici. Někdo by plesal, že vymění nemocniční budovy za svěží zeleň, ale já si vzpomenu na ty milé chvíle, kdy jsme na sebe hleděly skrz okenní tabulku. Miluji stromy, trávu a modré nebe, ale až přijde čas a jejich výška vyplní můj blízký obzor, půjde radost z větví v ranním slunci vždy ruku v ruce s myšlenkou na to, co skrývají za zelenou oponou.

Něžná péče

11. září 2006 v 23:01 Střípky bytí
V červnu jsem měla spoustu plánů a povinností. Chtěla jsem se učit, uklízet, šít, malovat, hrát, scházet se s milými lidmi. Prostě každý den byl téměř nabitý k prasknutí. Řekla jsem si ale, že mých několik květinek, odkázaných na mne a čas o času zachraňovaných mou maminkou, si zaslouží můj volný čas.

Odstartovala to ochotná kamarádka, která mi věnovala kousek své zahrádky, abych si mohla na balkóně založit "bylinkovou plantáž". Prozatím spíš jen několik květináčů, ale vše velké začíná od drobností, ne? A tak jsem začala hledat útulné pokojíčky pro své budoucí drobečky. A našla jsem - na chalupě: staré, poctivé, jednobarevné květináče. Krása. Avšak všechny byly příliš malé pro jednoho z mých dlouhodobějších společníků. Drobný šeřík mi už druhým rokem bez květů naznačuje, že je mu s jeho kořeny těsno. Rozhodla jsem se to změnit a to ještě před tím, než zase zmizím z domu.
Vyrazila jsem do obchodu a koupila mu nádherný temně hnědý nový domeček. Celé jedno odpoledne jsem se pak hrabala v hlíně a pohled na řadu nově ubytovaných rostlinek mě neuvěřitelně těšil. Zvládla jsem to. Přišel čas prázdnin a já vyrazila do světa.

Když jsem se po nějaké době vrátila na otočku domů, kromě jiného jsem si vyslechla nezvyklou příhodu. Šeříček dostával do misky vody, co hrdlo ráčí, a ne a ne ji pít… Všimnul si toho brácha, ale až mamku napadlo, jestli není chyba někde jinde… Díky jejich společnému úsilí byla nakonec umožněna komunikace mezi květináčem a miskou na vodu a můj listnatý poklad byl zachráněn. Jsem si jistá, že si už teď vždy zkontroluji, zda laskavý výrobce proděravěl květináč sám, nebo to ponechal až na budoucím majiteli.

Myšlenky na bylinnou džungli mě stále neopustily a i když se mi občas něco nezadaří, já se nevzdám… A opravdu se budu snažit…