Pohled z okna

11. září 2006 v 23:50 |  Střípky bytí
To, co je nám všední a vídáme to denně, bereme často jako samozřejmost. Většinou si neuvědomujeme, co všechno s námi taková maličkost udělá v momentě, kdy se nám najednou ztratí.

Každé ráno vstanu, abych dříve či později usedla ke kuchyňskému stolu s černobílou deskou, jejíž propletené vzory už za ta léta ani nevnímám, a strávila proměnlivý počet minut ranním posílením. Zpravidla jsem se zadívala do dálek a myšlenky se samy roběhly do jiných časů. Asi před půl rokem jsem takhle při snídani otevřela oči a spatřila, na co celé ty roky hledím.
Člověk by řekl - panelový dům, téměř k nerozeznání od toho, z nějž sama hledím. Nízká budova polikliniky s plochými střechami a v dálce dvě, tři vysoké stavby, přináležející ke komplexu naší fakultní nemocnice. Jenže poté, co jsem jeden dlouhý pozdní večer strávila právě v jednom z těch vysokých stínů na obzoru, jsem si teprve uvědomila, nač hledím.
Od té doby každé ráno neupírám zrak pouze do prázdna , ale usměji se na milou budovu chirurgie. Co si jí všímám, není nikdy stejná. Rána ji prosvěcují měkkými dlouhými paprsky a jen spoře odhalují jejích sto očí, hledících mým směrem. Podle nálady na mě mrkají a usmívají se v odpověď. Během dne se ta stavba vyhřívá v plném světle a je těžké si nevšimnout její zpola ozářené líce. To pravé divadlo ale začíná až večer, kdy se se slunečním kotoučem v zádech oděje do slavnostního hávu a je obklopena svatozáří barev - ohnivě oranžovou, krvavě rudou, jemně i temně fialovou a nakonec sytou modrou. Naposledy mrkne zlatýma očima a naznačí mi, že je čas jít spát…

Jsem celkem hrdá na to, že naše město je poměrně zelené a zeleň tu utěšeně roste. Například vedle polikliniky se zvedá drobný lesík břízek, dubů a buků. Když jím v noci procházíte, spatříte dokonce odlesky nejjasnějších hvězd - jaká vzácnost v civilizaci zvané město. Jedinou slabinou je jeho poloha. Před nedávnem mi došlo, že ještě nějaký čas růstu a zcela mi zastíní výhled na mou oblíbenou ranní společnici. Někdo by plesal, že vymění nemocniční budovy za svěží zeleň, ale já si vzpomenu na ty milé chvíle, kdy jsme na sebe hleděly skrz okenní tabulku. Miluji stromy, trávu a modré nebe, ale až přijde čas a jejich výška vyplní můj blízký obzor, půjde radost z větví v ranním slunci vždy ruku v ruce s myšlenkou na to, co skrývají za zelenou oponou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Despair Despair | Web | 12. září 2006 v 1:16 | Reagovat

Tohle je moc hezky napsané, fakt mě to zaujalo :o)

2 oliva oliva | 14. září 2006 v 0:01 | Reagovat

Drobnosti dělají svět krásným, stačí si jich všimnout :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama