Říjen 2006

Základy z kamene

26. října 2006 v 9:19 Labyrint s mým jménem
Zdál se mi sen,
že v sále jsem.
Vtom sále sloupořadí stálo
a klenbu v tichu podpíralo.

Stojím tu jen,
netrefím ven.
Vždyť stačí jen tak málo,
aby to všechno popadalo.

Oči jak len,
začíná den
a sloupořadí, to tu zbylo,
však nosných pilířů ubylo...

Život je sen,
ať noc či den.
Ty sloupy mluví, bez slov hlasy...
lidmi jsou, ke mně se hlásí...

Život je sen
na cestě ven.
Ta klenba ve tmě je má duše,
já chvěji se ve zlé předtuše,
že nosný sloup můj povolí...

A ať slunce na cestu životem Ti svítí

8. října 2006 v 23:53 Labyrint s mým jménem
Stačí se zamyslet a vyjmenuji vám nespočet věcí, kvůli nimž stojí za to žít a denně se radovat z každého pohledu na svět. V jakékoli chvíli stojíte na rozcestí prosluněné a zastíněné cesty, které obě vedou k jednomu cíli, a je pouze na vás, kterou z nich se vydáte.

Je mým osobním rozhodnutím, radovat se z prvního ranního paprsku, který ozáří krajinu mého domova. Chci vidět všechna ta stébla trávy, ať už prostříbřená jinovatkou, pozlacená sluncem či roztančená větrem. Ráda pozoruji vrabce poskakující podél cesty. Usmívám se na svět a svět se pak usmívá na mě. Záleží mi na náladě mých blízkých, a tak jsem ochotná s ní něco dělat. Vždy stačí trochu chtít… a svět je stále krásnější…

Někdy si ale říkám, jak jednoduše se člověk nechá svést ze své slunečné pouti do temného lesa plíživých nejistot, chladné rozmrzelosti a bezbřehých smutků. Často stačí jediné dobře mířené slovo, nešťastná shoda náhod, jakákoli zdánlivá prkotina a naše duše se zatáhne jak nebe před bouří, kolem se rozprostře nepřirozené ticho a člověk neklidně těká očima, kde udeří první blesk. V takových chvílích sklopíte oči k zemi, zapomenete na vše okolo a mysl se vnoří do hloubek prastarých tůní. Marně vám slunce pálí do zad a v uších šumí symfonie listí. A stačilo by se jen otočit, chtít, rozhodnout se…

Velmi málo lidí dnes opravdu chce tolik, že něco dokáže. Potkávám příliš mnoho tváří s pohledem upřeným na dlažební kostky nebo do dálek za mnou. Nevím, jak žijí, z čeho se radují a zda jsou šťastní… ale přijde mi, že minimálně ve chvíli našeho setkání jim něco schází.

Myslím, že radost z každého okamžiku člověka úžasně obohatí a udělá ze dne mozaiku štěstí. Jedna učitelka na základní škole mě za dva roky výuky naučila jedinou větu: "Štěstí je cítit se dobře." Dnes je to to jediné, co si z těch let pamatuji… Umět se kolem sebe dívat a žasnout jako dítě, pohledět realitě na líc namísto rubu. Málo známé umění skryté v našem nitru. Nebojte se hledat v sobě, v každém je ukryt poklad, jen ho chtít najít…

Na cestě

8. října 2006 v 23:52 Střípky bytí
Po pár měsících zase hledím přes tabulku skla a jsem absolutně klidná. Hlava je čistá a ještě asi dvě a půl hodiny zůstane. Je to světlý okamžik po čase završeném dnešním dnem. Upjatou pozorností, hektickými přejezdy, chvílemi sportu a spoustou drobných radostí, smutků a myšlenek, kterém mě denně provázejí.
Před očima se mi pomalu přelévají obrazy. Alej listnáčů svírající mezi sebou mračna různých odstínů modré a růžové. Fialová obloha zastřešující první blikající města v dálce. Světla hladící oranžovými prsty kmeny okolního lesa. Temná silueta zříceniny hradu proti tmavnoucímu nebi. Jabloně sklánějící ke mně své štědré ruce. Měsíc před úplňkem, který když vystoupí z mraků, vykouzlí ve stříbrné krajině mystické stíny. Cesta vedoucí dál a dál…
Hledím přes tabulku skla a v hlavě mám čisto, obrazy míjejí a já jsem absolutně klidná. Teď a příštích 125 kilometrů, kdy svět ohraničí patníky známé cesty, nad níž ani nemusím přemýšlet…