Prosinec 2006

Vánoční dárek

23. prosince 2006 v 14:45 Střípky bytí
Stála jsem mezi regály kancelářských potřeb a vybírala. Mám ráda všelijaké barevné desky a obálky, fólie a přihrádky. Budí dojem uspořádanosti. Zpravidla se proto od takových míst držím dost daleko nebo si s sebou neberu peněženku. Dnes jsem ale měla důvod - školní desky na poznámky už přetékají a nutně volají po sourozenci… Papírnictví ale skrývají ledasjaké nástrahy… A tak utkvěl můj zrak na spodní polici…
Již nějaký čas si říkám, že mé "všeobecné" gymnaziální vzdělání má značné trhliny a za mnohé znalosti (či spíše neznalosti) bych se měla řádně stydět. A taky s nimi něco provést. Mimo jiné to je náš místopis. Slepá mapa republiky v mé hlavě obsahuje poměrně slušné obrysy pohoří, hrubé tušení řek a povodí a několikero bodů, jako třeba Praha, Plzeň, Brno, Ostrava… Aš… plus místa spojená s rodinnými zážitky - tady bydlí babička, tady tetička, támhle bratránek a tak podobně.
A jako již několikrát během poměrně dlouhé doby jsem upírala oči k velké desce s povědomým tvarem. Ale vždyť přece budou Vánoce… můžu si jednou koupit i něco pro sebe…
Teď jezdím pohledem po barevném papíře s mnohými nápisy a oči se mi lesknou nadšením. Člověk by řekl obyčejná mapa České republiky, ale pro mě… můj vánoční dárek, díky němuž vidím za hranice svého obzoru.

Kudy kráčím

23. prosince 2006 v 14:19 Labyrint s mým jménem
Kudy? Není tu chodník, ale to přece nevadí. Sice jsem chtěla jít rovnou domů, ale když už jsem tady, tak vzhůru…

*****

Rozcestí. Opět. Ale jaké! Byla jsem si vždy jistá, že tady se neoctnu. Tak se rozhodni, jsi tu svojí vinou… Že nevíš? Ale to přece nejde, volba je na Tobě! Rozhlédni se a jdi!

Blesk z čistého nebe, jak je to možné? Scéna jak z nějakého dramatu. Nikdy jsem si nemyslela, že mě může potkat něco takového. Nevíš proč? Ale nedělej se, jen nechceš vidět. Je to složité, že? Ale musíš zaujmout stanovisko. Ne něčí, ale své vlastní. To za Tebe nikdo neudělá…

*****

První krok, trocha trávy. Kde je vůle, je i cesta. Ale co to? Při každém kroku se polovina mé boty boří do hlíny a nabourává mou stabilitu. Povrch se jeví být pevný, ale půda povoluje pod mýma nohama. Nejistota. S každým pohybem se dostávám dál a dál do území bez opory. Probořím se? Kam?

*****

Tápu ve tmě, do níž jsem zašla. Dobrovolně. Ale občas mi nahání strach. Zastaví mě šestý smysl před propastí? Vím, že moje cesta vede tudy, ale je tenká jako ostří nože. Stačí aby zavál vítr a točím se jako korouhvička. Spadnu? Půjdu dál?

S každým činem atmosféra nabývá bizardnějších rozměrů. Něco není v pořádku, bortí se neotřesitelné struktury. Co se stane, až padnou zcela? Až se usadí prach?

*****

Kráčím po pěšině a obezřetně našlapuji. V tom se ozve ťukání na čelo… De ja vu… Jako na moři nejisté trávy se houpu i jinde. Tápu ve tmě nejistoty, zdráhám se souvislostem a raději nemyslím, nechávám se vést intuicí… Mhouřím oči před ostrým světlem reality a doufám, že vše skončí jako v pohádkách.

Trávník pod nohama se po několika desítkách metrů přestává uhýbat mým krokům. Získávám trochu jistoty. Zde. Ale jinde se stále bořím. Vím to, volím svou cestu i se všemi riziky. Občas se mi zhoupne pod nohama. Někdy je třeba projít bažinou… Oči sice zavírám, ale v nitru vím, co volím. Vždy je to moje cesta, má rozhodnutí a mé kroky. Dojdu tam, kam jsem sama odbočila… A tak to má být.

Kal ze dna

23. prosince 2006 v 13:55 Střípky bytí
Ranní červánky za oknem. Již hodinu hraje v kuchyni rádio a přes dveře šplouchá voda střídavě s melodiemi a časovými znameními. Je slyšet jen trochu, až když se člověk sám vzbudí. Kročeje po linu. Šustot bundy. Klapnutí dveří. Konečně… Mám půl hodiny do odchodu… i můj spoluspáč slézá z palandy až teď…

Tichá, tichá… naše domácnost je tichá, tichá…
a s konverzací nikdo nepospíchá.
Tichá, tichá… naše domácnost je tichá, tichá…
Je pozdě honit bycha…

Na stole leží vzkazy. Jeden druhému posíláme drobné lístečky s cenou nákupu, doklady od koupených skript, výpisy cest… Časem se na stole objeví příslušná částka do halíře přesně. Zpětně… Jindy je to prosba o nákup, zalití květin… lístek se seznamem jídala s sebou na víkend, přání pěkného odpoledne, mandarinka… Drobná domácí komunikace… nonverbální…

Znám, znám cesty, kde se lidi nepotkávaj….
Tak touláš se po světě než neděle najde tě,
odkud v pátek utekl's k nám…

Z chodby je slyšet lehké zvonění klíčů. Pohoda v obývacím pokoji se láme jako ledy na jaře. "Už jde…" Každý mizí do svého pokoje, kde může předstírat, že něco dělá. V zámku zarachotí klíč…

Kde máme ruce pod hlavou, tam je ten večer naše "domů".
Nemysli si, že odplavou trápení, když utečeš z domu…

Banální otázka, neškodná, neutrální… Ale stejná den co den. A jako obvykle budí vnitřní zatětí pěstí, nepřátelský pohled, ticho… nebo záštipnou odpověď, když už dojde síla mlčky snášet výčitky. A kuchyní se rozezní kontrapunkt pro dva hráče… s novou partiturou, ačkoli mnohé pasáže jsou povědomé, jako by z oka vypadly některým částem předešlých koncertů. Ucpu uši tak, jako se s klapnutím uzavřely dveře do našeho pokoje? Budu schopná klidně hledět do sešitu aniž by mé myšlenky nesledovaly minulé dialogy? On to zkouší… doufám, že se mu to daří…

"Když se Tě zeptám, tak mi nic neřekneš."
"Tebe to stejně nezajímá…"
"Ale zajímá, vždycky si zeptám, jak se jim daří."
"A rok jsi tam nebyl, to je vidět, jak Tě zajímají…"
"To na tom nic nemění, ale Ty nejseš schopná ni ani odpovědět na otázku, jak se mají…. Já se Tě na něco ptám a Ty mi ani normálně neodpovíš. A takhle Ty se chováš…"
"A kdy ses se mnou bavila o tom, co budeš kupovat k jídlu? O tom bysme se měli bavit…"
"Víš co, nech toho, nemá to cenu, seš sobeckej a myslíš jen na sebe…"
"Hlavně že Ty seš ta nejlepší…"
"Já už od Tebe nic neočekávám, nemám žádné iluze…"
"Nikdo Tě tady nedrží, můžeš se sebrat a jít pryč… A víš co? Asi by bylo nejlepší, kdybyste šli všichni…"

Zhasla světla. Noční ticho se rozestřelo po místnostech jednoho tuctového bytu v tuctovém panelovém domě. Skrz stěny pokojů je slyšet zvýšené hlasy. Na horní palandě jedno klidné oddechování. Tmou klapnou dveře a zašustí peřina. Klid. Je pozdě po půlnoci.

"Mě v životě už nic nečeká… Stojí to vůbec za tu námahu?…"

Není doma vždycky všechno tak, jak by si člověk představoval.
Někdy to jde právě naopak, s tím bych vás nerad unavoval…

A bojím se Vánoc…