Kal ze dna

23. prosince 2006 v 13:55 |  Střípky bytí
Ranní červánky za oknem. Již hodinu hraje v kuchyni rádio a přes dveře šplouchá voda střídavě s melodiemi a časovými znameními. Je slyšet jen trochu, až když se člověk sám vzbudí. Kročeje po linu. Šustot bundy. Klapnutí dveří. Konečně… Mám půl hodiny do odchodu… i můj spoluspáč slézá z palandy až teď…

Tichá, tichá… naše domácnost je tichá, tichá…
a s konverzací nikdo nepospíchá.
Tichá, tichá… naše domácnost je tichá, tichá…
Je pozdě honit bycha…

Na stole leží vzkazy. Jeden druhému posíláme drobné lístečky s cenou nákupu, doklady od koupených skript, výpisy cest… Časem se na stole objeví příslušná částka do halíře přesně. Zpětně… Jindy je to prosba o nákup, zalití květin… lístek se seznamem jídala s sebou na víkend, přání pěkného odpoledne, mandarinka… Drobná domácí komunikace… nonverbální…

Znám, znám cesty, kde se lidi nepotkávaj….
Tak touláš se po světě než neděle najde tě,
odkud v pátek utekl's k nám…

Z chodby je slyšet lehké zvonění klíčů. Pohoda v obývacím pokoji se láme jako ledy na jaře. "Už jde…" Každý mizí do svého pokoje, kde může předstírat, že něco dělá. V zámku zarachotí klíč…

Kde máme ruce pod hlavou, tam je ten večer naše "domů".
Nemysli si, že odplavou trápení, když utečeš z domu…

Banální otázka, neškodná, neutrální… Ale stejná den co den. A jako obvykle budí vnitřní zatětí pěstí, nepřátelský pohled, ticho… nebo záštipnou odpověď, když už dojde síla mlčky snášet výčitky. A kuchyní se rozezní kontrapunkt pro dva hráče… s novou partiturou, ačkoli mnohé pasáže jsou povědomé, jako by z oka vypadly některým částem předešlých koncertů. Ucpu uši tak, jako se s klapnutím uzavřely dveře do našeho pokoje? Budu schopná klidně hledět do sešitu aniž by mé myšlenky nesledovaly minulé dialogy? On to zkouší… doufám, že se mu to daří…

"Když se Tě zeptám, tak mi nic neřekneš."
"Tebe to stejně nezajímá…"
"Ale zajímá, vždycky si zeptám, jak se jim daří."
"A rok jsi tam nebyl, to je vidět, jak Tě zajímají…"
"To na tom nic nemění, ale Ty nejseš schopná ni ani odpovědět na otázku, jak se mají…. Já se Tě na něco ptám a Ty mi ani normálně neodpovíš. A takhle Ty se chováš…"
"A kdy ses se mnou bavila o tom, co budeš kupovat k jídlu? O tom bysme se měli bavit…"
"Víš co, nech toho, nemá to cenu, seš sobeckej a myslíš jen na sebe…"
"Hlavně že Ty seš ta nejlepší…"
"Já už od Tebe nic neočekávám, nemám žádné iluze…"
"Nikdo Tě tady nedrží, můžeš se sebrat a jít pryč… A víš co? Asi by bylo nejlepší, kdybyste šli všichni…"

Zhasla světla. Noční ticho se rozestřelo po místnostech jednoho tuctového bytu v tuctovém panelovém domě. Skrz stěny pokojů je slyšet zvýšené hlasy. Na horní palandě jedno klidné oddechování. Tmou klapnou dveře a zašustí peřina. Klid. Je pozdě po půlnoci.

"Mě v životě už nic nečeká… Stojí to vůbec za tu námahu?…"

Není doma vždycky všechno tak, jak by si člověk představoval.
Někdy to jde právě naopak, s tím bych vás nerad unavoval…

A bojím se Vánoc…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barya Barya | 25. prosince 2006 v 0:54 | Reagovat

Přestaň se ptát, bylo nebylo líp.

Včera je včera, bohužel bohudík?

Hodně sil a ještě víc štěstí.B

2 Oliva Oliva | 25. prosince 2006 v 13:39 | Reagovat

Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo.

Bohužel, bohudík. Co myslíš je to hodně nebo málo?

Bude lépe!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama