Leden 2007

O motivaci a benzenových jádrech

10. ledna 2007 v 22:41 Střípky bytí
Znáte to, když se chce... Otřepané úsloví, které máme denně na talíři. Ať už si ho tam naservírujeme sami nebo se o to postará někdo jiný. Kdo z nás se už někdy nesnažil tak, že nakonec zvládl nemožné? A kdo naopak nepohořel u věcí jemu zcela vzdálených a nemilých? Jak se to vlasně s tím chtěním dělá, aby to fungovalo?
Většinou to jde samo, když vás něco baví, není problém. Ty přijdou u nepříjemných záležitostí. Když jsem jako malá jezdila na odběry krve do Vysokého Mýta, maminka mi vždycky slibovala, že když budu hodná, něco dostanu... Asi největší motivací byl tehdy andělíček v modrých šatičkách a se zlatým páskem ve vláskách - dodnes nesmí chybět na vánočním stromku :-)
Jenže dnes? Dnes už pro mě tolik věcí takovou váhu nemá. Vím, že život je o spoustě věcí a nikdy není nic ztraceno... tedy téměř nikdy, samozřejmě. A tak se stává, že se mi dost často špatně hledá ta správná motivace pro věci, jež jsou nutné, ačkoli mi nepřirostly k srdci.
Zrovna letošní semestr to je organika. Prý metla nás studentů, propustka k dostudování a tak podobně... Ačkoli jsem si vědoma toho, že to je jen další zkouška a základem je nenechat se odradit či dokonce zcela zastrašit tou pověstí, čas od času na mne padne plíživá melancholie. Zejména po hodinách, kdy vyučující hovoří o pouhém opakování látky právě vykládané a spolužáci z ročníku aktivně vykřikují názvy reakcí či produktů mě zcela neznámých. To se pak začínám madam Organické chemie docela bát. S jakou vážností a chladem pluje fakultními koridory... A pak si člověk naleje čistého vína... že práce dvou semestrů se nedožene za zápočtový týden... že být mimo, když se ostatní zasvěceně baví o řešení vzorových testů, není to pravé ořechové... že vím, kde se stala chyba... a že je pro tentokrát zcela výjimečně pozdě... A motivace mizí jak pára nad hrncem, neboť... už to teď stejně nemá cenu...
Ale naštěstí jsou na světě i pozitivnější věci, díky nimž člověk prohlédne vlčí mlhu, zabručí si pod vousy, že nic není ztraceno, přece to nevzdá bez boje a... jde se učit. Protentokrát to asi nebude žádné terno, ale lepší než nic... A přestože štěstní přeje připraveným, tak mám tu zkušenost, že když se unaví... Však to sami znáte :-)
Takže nevěšte hlavy, svět nekončí, nezhroutí se a život půjde dál. A pamatujte si, že nikdy není ztraceno vše a vždy je důvod zvednout se a jít dál.
A já se jdu učit tu organiku...