Květen 2007

Jako ve snu

31. května 2007 v 10:32 Labyrint s mým jménem
Někdy mám dost zvláštní pocit ze sebe samé. Znáte to tak, jak se ohlédnete zpět na to, jak se chováte, a nestačíte se divit... Tohle jsem já? Snad ani nejde o to, že bych své chování chtěla vrátit... většinou ho nelituji. Jen jsem prostě překvapená a říkám si, že před nějakou dobou bych se tahle nechovala. Ba co víc, ani bych se tak chovat nechtěla.

Poslední dobou mám dojem, že se kolem mě řítí neuvěřitelná spousta věcí. Krásných, zvláštních i nemilých... v jedné směsi, občas má navrch ta, občas ona. Mám podezřelý dojem, že rostu - ne na těle, ale na duši. Expanduji do nových neprobádaných oblastí... všude. Možná to je tím, že bych třeba ve svém věku mohla taky trochu dospět... ono se to společností tak nějak očekává. Jenže mě se ještě nechce. Mám takový nutkavý pocit, že ti "dospělí" si prostě užijí míň srandy, pořád řeší vážné věci a ani je nenapadne si lehnou doprostřed louky, sledovat třešně a borovice ve větru a mraky letící oblohou... Taky pořád někam spěchají... I já občas přemýšlím, některé věci se také neobejdou bez plánování... ale dokážu si od toho všeho odpočinou. Jako bych přepnula do stavu "všechny starosti zahodím za hlavu, teď je mi dobře".

Mám pocit, že tohle jediné mě občas drží nad vodou. A pak ty dobré duše, které mohu nazvat spřízněnými, ty mám opravdu ráda a nevím, kde bych bez nich byla. A v neposlední řadě jsou to zdi. Trvá mi dlouho, než si zeď postavím, stavím je krajně nerada, nechci zbytečně odsuzovat, ale někdy prostě není jiné cesty. Člověk se občas musí bránit. O to zvláštnější jsou pak ty momenty, kdy se ohlédnu přes svou zeď... Přesto ji nechci zbourat. Možná je krutá, možná pro mnohé nepochopitelná, ale já ji budovala příliš dlouho na to, abych mohla říci, že je nepromyšlená a bezdůvodná. Jsou věci, co mají váhu a odestát se nemohou. Snad se poslední dobou chovám odvážněji, nebojím se rozhodnutí... Nevím, nejspíš se něco děje...

Přesto všechno je mi vlastně docela dobře... Člověk je zvláštní tvor.

Valné Velikonoce

3. května 2007 v 14:54 Cesty za obrzor
Jako už loni jsem se rozhodla, že Velikonoční svátky strávím v brontosauří společnosti, a tak jsem se hned v pátek vypravila vlakem na dlouhou cestu do Javorníku ve Slezsku. Brzy jsem ovšem nebyla sama. Jako obvykle se záhadným (nicméně absolutně neochvějným) způsobem postupně pospojovali jednotliví cestovatelé tak, jak je k sobě sváděla síť železnic snad z celé republiky. České dráhy nám připravily milé zpoždění v podobě jedné hodiny, a tak jsme do Javorníku dorazili až po deváté hodině večerní. Bylo nás pět. Z chmurných úvah, komu volat o číslo na paní kastelánku, nás vysvobodil v útulně rozsvíceném domečku pod zámkem čekající Petr…

Tyhle Velikonoce ovšem neměly být jen obyčejnými Velikonoci, šlo také o Valnou hromadu a tak jsem se těšila, jak poznám všechny ty lidičky z Campanuly, co jsem ještě od svého brzkého setkání s tímhle článkem poznat nestihla. Jenže Aragorn se omluvil, dalších x lidí také… a tak nás bylo jen šest… No co, komorní akce jsou poslední dobou snad jediné, které mě potkávají… zdá se, že Campanula je na tom podobně.

Javornický zámek je úžasné místo. Ačkoli jsem tam již jednou byla, nalezla jsem v místním parku spoustu míst, o nichž jsem neměla ani tušení… Výhled z věže jé úžasný (bez ohledu na to, po kolikáté s ním máte tu čest) a žití a bytí v domečku pod zámkem na brontí akce přímo nadstandardní... V parku se za ten půlrok mé nepřítomnosti vyrojila spousta větví a větviček a ty byly naším úkolem.
Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že na náš počet jsme tam udělali velký kus práce. Hromady chrastí by mohly klidně sloužit jako orientační vatry a na zámek by pak trefil každý ze širokého okolí. Pan správce nám dokonce půjčil vysílačku (sám od sebe) a traktůrek (ač to tak asi původně nejspíš nezamýšlel)… a tak jsme byli v obraze… a kluci objevovali tajemství řízení traktoru… až na zastavování jim to šlo výborně. J Naše pomoc Javornickému parku, v místních krajinách zřejmě cosi nezvykle altruistického a nevšedního, byla oceněna slovně i činem… pan správce nám vlastnoručně uvařil hrnec guláše pro (plánovaných) 15 lidí… Opravdu byl vynikající. Dokonce jsme na něj nebyli úplně sami, neboť se během soboty rozrostly naše řady na devět pracantů.

A kromě práce se samozřejmě hrál baseball, vyrazilo se na vyhlídku a k tančírně, testovala se orientace s šátkem na očích, hrálo se, zpívalo a nezbytní Osadníci z Katanu vládli dva večery… A také se samozřejmě debatovalo a hromadilo se. Musím říci, že jsem letos měla tu čest se již jedné Valné hromady účastnit. Spousta věcí byla podobná, spousta jiná… ale komorní atmosféra kolem jednoho stolu se svíčkami přecijen udělala své. Po Slunovratí organizačně propracované a početné valné, která (zřejmě po delší době) revidovala stanovy a velice tím navýšila čas lokální a vnější, byla ta Campanulí méně formální. Až mě to překvapilo. Samozřejmě se řešily věci hodné diskuze, mnohé se také vyřešily a odhlasovaly, jak dokládá zápis. Rokování jsme nuceně neukončovali hned prvního večera, ale rozdělili na dvě poloviny, načerpali jsme mezitím sil a urovnali si myšlenky a tak mohla druhého večera vzniknout nová rada…
A protože přece byly Velikonoce, tak jsme také pletli pomlázky (ale pánové by se měli stydět, že to sám a jako nic nezvládl ani jeden z nich!) a malovaly vajíčka voskem (s němým obdivem, jak to té Haha ale jde). Velikonoční pondělí začalo nezvykle brzkým raním vstáváním a všeobecným omlazováním… a pak jsme se sesedli ke stolu a všechna krásná vejce natvrdo jsme spořádali k snídani. J Poté jsme uklidili náš několikadenní domov, ozdobili ho vyfouklými kraslicemi, rozdělili si hromady zbylého jídla (velká čest Pavlíkovi, který by nás uživil téměř sám) a vydali se pomalu ke svým domovům. A alespoň mě hřál pocit z dobře odvedené práce, dalekých výhledů k zamlženému obzoru a chvil mezi lidmi, které má ráda a mezi něž se budu ráda vracet.