Jako ve snu

31. května 2007 v 10:32 |  Labyrint s mým jménem
Někdy mám dost zvláštní pocit ze sebe samé. Znáte to tak, jak se ohlédnete zpět na to, jak se chováte, a nestačíte se divit... Tohle jsem já? Snad ani nejde o to, že bych své chování chtěla vrátit... většinou ho nelituji. Jen jsem prostě překvapená a říkám si, že před nějakou dobou bych se tahle nechovala. Ba co víc, ani bych se tak chovat nechtěla.

Poslední dobou mám dojem, že se kolem mě řítí neuvěřitelná spousta věcí. Krásných, zvláštních i nemilých... v jedné směsi, občas má navrch ta, občas ona. Mám podezřelý dojem, že rostu - ne na těle, ale na duši. Expanduji do nových neprobádaných oblastí... všude. Možná to je tím, že bych třeba ve svém věku mohla taky trochu dospět... ono se to společností tak nějak očekává. Jenže mě se ještě nechce. Mám takový nutkavý pocit, že ti "dospělí" si prostě užijí míň srandy, pořád řeší vážné věci a ani je nenapadne si lehnou doprostřed louky, sledovat třešně a borovice ve větru a mraky letící oblohou... Taky pořád někam spěchají... I já občas přemýšlím, některé věci se také neobejdou bez plánování... ale dokážu si od toho všeho odpočinou. Jako bych přepnula do stavu "všechny starosti zahodím za hlavu, teď je mi dobře".

Mám pocit, že tohle jediné mě občas drží nad vodou. A pak ty dobré duše, které mohu nazvat spřízněnými, ty mám opravdu ráda a nevím, kde bych bez nich byla. A v neposlední řadě jsou to zdi. Trvá mi dlouho, než si zeď postavím, stavím je krajně nerada, nechci zbytečně odsuzovat, ale někdy prostě není jiné cesty. Člověk se občas musí bránit. O to zvláštnější jsou pak ty momenty, kdy se ohlédnu přes svou zeď... Přesto ji nechci zbourat. Možná je krutá, možná pro mnohé nepochopitelná, ale já ji budovala příliš dlouho na to, abych mohla říci, že je nepromyšlená a bezdůvodná. Jsou věci, co mají váhu a odestát se nemohou. Snad se poslední dobou chovám odvážněji, nebojím se rozhodnutí... Nevím, nejspíš se něco děje...

Přesto všechno je mi vlastně docela dobře... Člověk je zvláštní tvor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 domča domča | Web | 31. května 2007 v 10:49 | Reagovat

má to hloubku! na zamyšlení moc pěkné!

2 Jean-Luc Jean-Luc | 18. srpna 2007 v 23:59 | Reagovat

omlouvám se, že do toho tak vpadám.... hodně přemýšlím. Jo, skvělej začátek. no tedy. hodně přemýšlím o věcech, věcech kolem sebe a tenhle článek mi trochu nedá. jednou když jsem jel do školy napadla mě zvláštní teze. Taková nimravá o tom, jak se mění lidé. Před x roky jsem ztratil dlouholetého řpítele, spíš šlo o rozchod v názorech a pohledu na svět. Já jsem stále chtěl být takový ten hravý, jít si zahrát tenis nebo někam vyrazit a on už do posilovny posedět do hospody a za holkama... Zpětně na to občas myslím a napadá mě co vede k tomu, poznat, že se někdo blízký změnil. Obrátil jsem se zcela nelogicky na fyziku a na zákon akce a reakce  napadlo mě něco jiného. Jestliže z mého pohledu se někdo změnil, tak jsem se musel změnit i já. Řeknete si, že časově to nedáá smysl, protože já jsem si té změny všiml první, jenže svět je plný akcí a reakcí a kdo ví co ho k tomu vedlo. A stejně tak ta ona dospělost, o které mi všichni mluví. Dospět neznamená začít se tvářit vážně a chovat se slušně, teda to jo. Ale znamená to převzít ZODPOVĚDNOST. Všechnu tu zodpovědnost, které bude čím dál tím víc. už tu nebudou rodiče, kteří z anás půjdou do školy, když tam rozbijeme okno, ale teď to budeme muset udělat mi, jít za profesorem, když nám nedá zápočet a tak...  a je to fakt, člověk se prostě mění každým okamžikem. Někdo kdo byl ještě před 5 roky uzavřený introvert se najednou stane bavičem jakékoliv společnosti. Je to vše o vůli, zodpovědnosti, schopnosti radovat se a umění žít :o) tak a už nebudu rušit. jen mě popadl záchvat grafomanie. Sbohem a hodně štěstí

3 Oliva Oliva | 6. září 2007 v 15:58 | Reagovat

Děkuju, oběma. byl to způsob, jak se s tím vyrovnat. Už se neohlížím a vím, že co dělám, je dobře. Protože jsem si to zvolila a má to tak být.

   Svět je zvláštní místo k žítí. Ani ne tak sám o sobě, děláme to hlavně my, lidé. Nebráním se zodpovědnosti, vím, že je nzbytná. Jen v nás nesmí udusit naši dětskou stránku. Možná jsem naivní, tak ať, ale pro mne je důležitá. Znám lidi nesmírně zodpovědné a schopné jako málokoho, kteří zároveň dokáží být neuvěžitelně bezstarostní a hraví... :-) Vše je důležité. Vše je o nás a zároveň to na nás nezáleží. Protože každý náš krok je reakcí na nějakou akci - naši myšlenku, něčí názor, návrh, čin, rozhodnutí... Zdá se, že ač nejsem s fyzikou zrovna kamarádka, máme se od ní co učit...

   A nerušíš, náš grafomanů je už na světě pomálu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama