Říjen 2007

Cestovní batůžky

2. října 2007 v 23:00 Cesty za obrzor
Když jsem byla ještě malý špunt, tak jsem měla štěstí na akční rodiče. Místo cest k moři, válení na pláži a chytání bronzu jsme pravidelně jezdili po Čechách a nejčastěji do hor a kopců… Dodnes nezapomenu na výlet na Medvědín lanovkou a zpět do Rokytnice pěšky… Já, maximálně v první třídě, a můj mladší bráška jsme toho dne měli žaludek jako na vodě, oběma nám bylo několikrát špatně (zejména v tom autobuse to bylo vtipné… a taky hned po výstupu z lanovky) a cesta byla daleká… Došli jsme. Od té doby mám zřejmě sklon podléhat při vysílení myšlence, že už za touhle zatáčkou tam budeme…
Navzdory mým soustavným rýmám a kašlům to rodiče nevzdali a jezdili s námi na rodinné dovolené dál a dál… A tak jsem se naučila, že vylézt kopec není žádná sranda, na Sněžce je krásně, ale za mlhy je to, jako byste byli kdekoli jinde, a jiné poučné věci… Snad nejvýznamněji mě oslovily výhledy… a nalezení odpovědi na otázku "Proč se musí lézt nahoru do kopce?" Je to velmi prosté… prostě proto, aby se ten kopec pak mohl sejít dolů…

Roky utíkaly a já rostla. Už jsem vyšla větší kopce a mohla nosit svůj vlastní batůžek… Vydávali jsem se i na celodenní výlety, pověstným se stal vaječný řízek a já pomalu poznávala Krkonoše. Bylo tam krásně… Téměř rok co rok jsem se tam díky tomu vracela…
Jenže čím jsem byla větší, tím víc jsem viděla a chápala…. Víc jsem pozorovala své okolí a přemýšlela… A tak jsem časem pochopila, že létem rodinných dovolených odzvonil. Rodiče se neshodli a nikdy nechyběla hádka… Jednoho krásného léta jsme usoudili, že společná dovolená je něčím, co nám už za ty nervy nestojí… A tak jsem zůstala odsouzena k polabské nížině a místní typické placce. Nebylo tu špatně… ale hory a výstupy se z mého života ztratily… jako by jich nikdy nebylo…

Bude to přibližně rok, co se tahle neutěšená situace změnila… První vlaštovkou byl nápad uspořádat putování Žďárskými vrchy s pár kamarádkami. Nadchlo mě to, vždyť jsem ještě na vandru nikdy nebyla… to musím zkusit. Pak jsem si vybrala letní tábor, překonávání hranic, poměrně drsná pověst… ale duchovní jádro, to mě lákalo. Zkusit si trochu sáhnout na dno, najít sebe sama… Ale té fyzické náročnosti jsem se bála… chtělo to s tím něco udělat… Poslední do trojice se na poslední chvíli naskytla možnost jet na puťák do Tater, to bylo příliš lákavé, abych odmítla… Říkala jsem si, alespoň mě ty dvě cesty s batohem, mé první v životě trošku zocelí na obávaný tábor…
Přišlo léto, kopce čekaly. Poprvé jsem spala venku pod stanem mimo stanovací plochy. Zdolávala jsem kopce a proklínala těžký batoh s jistotou, že takový už si nikdy nezabalím… Spala jsem vedle hřbitovní zdi a v noci si nebyla jistá, zda je slyšet opravdu jen vítr… Půjčovala si foťák tak, že se mé fotografické spamy staly pověstnými… Vzpomněla jsem si na schopnost oklepat se po každém kopci, ve kterém jsem zemřela vyčerpáním… Vzpomněla jsem si, jaká je to krása hledět na svět z výšky… Poznala jsem asfalt a přestala ho mít ráda… Poprvé jsem vycestovala vlastní vůlí do zahraničí jen tak… a bála jsem se vysokých tatranských špiček… a večer nato plánovala, co bychom ještě mohli vyšplhat… Spala jsem v salaši a zapamatovala si ceduli s nápisem "uwaga zmije". Vylezla jsem nejvýše ve své životě, ještě výš, než je Sněžka… Poznala jsem Roháče a uvědomila si, že se tam musím vrátit… Přestala jsem se bát tábora a opustila myšlenku, že všechny ty cesty jsou tréninkem na to, co přijde tam… Našla jsem hory…

A pak přišel tábor… Společnost Hledačů. A já si v prvních několika dnech uvědomila, že jsem skutečně nabírala síly a zkušenosti na tuhle cestu. Bez přípravy by mé tělo zemřelo šokem již druhý den… Ale ono přežilo. Přežilo a vytrvalo stejně jako já. Znovu jsem se zrodila v jesenických kopcích. Putovala jsem v noci, překonávala jsem hory i svůj hlad. Nacházela jsem odpovědi na to, co jsem hledala… i na to nehledané, o to však důležitější. Putovala jsem krajinou i sebou samou. Bořila jsem zvyky a učila se nové. Poznávala spřízněné duše, mé souputníky. Prožité chvíle nás spojily způsobem, který jsem neznala. Dosud důležité se stalo nepodstatným a mezi námi se objevovaly dávné pravdy. Poprvé jsem držela v ruce kosu… běžela s batohem… procházela potokem… vařila z hlavy co mě jen tak napadlo… šila si šaty, které mi za ten čas přirostly k srdci a téměř i k tělu… myla a koupala jsem se v potoce, do kterého bych pro jeho teplotu nikdy nevlezla… spala jsem v seně a vracela se za tmy k Rusalce - plamínku jistoty ve světě, který ztratil svou důležitost. Žila jsem s lidmi, které jsem neznala a přesto mi byli v mnohém bližší než ti ostatní… Hledala jsem… a nacházela… Můj život se změnil…

Teprve tehdy jsem zjistila, že sbalit batoh lze takovým způsobem, že netíží a zároveň je v něm vše, co potřebuji. A že toho potřebuji daleko méně, než jsem si kdy myslela. Poznala jsem, že člověk dokáže mnohem víc, než by od sebe čekal. A má-li cíl a oporu blízkých, pak dokáže ještě daleko víc. Naučila jsem se dívat jinýma očima a viděla mnohem víc než dřív. A nebo také mnohem méně, záleží na úhlu pohledu. Žila jsem jinak a byla jsem šťastná… Tábor skončil, ale já jsem zůstala Hledačem… Nalezla jsem cestu… našla jsem nový svět… vrátily se mi hory a zůstaly v mém srdci…

Je to jen pár dní, co jsem se vrátila z dálky a shodila doma batoh ze zad. Je už daleko větší než ten malý červený se Šmoulinkou, jaký jsem dostala ve svých předškolních letech. Vejde se do něj celé mé žití téměř na dobu neurčitou. A ocitá se tam často. Doby zahálení ve skříni jsou ty tam… Kopce a hvězdy nad hlavou mě nepřestaly lákat. Letos jsem se vrátila do Roháčů. Byly ještě krásnější, než jak jsem si je pamatovala. Pomalu odkrývám krásy Jeseníků a pokaždé, když se krajina za okny vlaku vyrovnává vím, že to nebylo naposledy. Učarovalo mi putování, jako by se vrátila ta léta dětské radosti z výhledů a cest. Přetavila se v každoroční výpravy do dálky i blízka. V touhu vzít batoh a jít… A ve mně žije dál…

Jeseníky cestou necestou

2. října 2007 v 21:06 Cesty za obrzor
Podzimní Osadní víkendovka se ustanovila na prodloužený víkend po svatém Václavu. No a protože jsem tou dobou neměla školu a byla volná jako pták, rozhodla jsem se s Viktorem, že se sejdeme už ve čtvrtek dopoledne a zpestříme si den pochodem přes nějaký ten jesenický kopec než nakonec dojdeme na Rusalku za ostatními…

Skutečně jsme se sešli, navzdory tradičnímu zpoždění Českých drah a vlakům, které odjely tím pádem bez nás… Z toho jsme si nic nedělali. Obavy mě ale měly přepadnout ve chvíli, kdy jsem zjistila, že Viktor zapomněl mapu, podle které jsme měli jít… Ale jeho sebedůvěra zvítězila nad mou nedůvěrou a tak jsmě v pohodě docestovali až do Jindřichova (poté co nám došlo, že v Potůčníku mapu nenajdeme a nějakou bychom před začátkem putování zkouknout měli). Mapa tam opravdu byla, sice málo podrobná, ale stačilo to… tak jsem se do ní podívali a vyrazili… a sešli z cesty. Naštěstí podle vesnic se orientovat dá, takže do sedla poblíž Tří kamenů jsem dorazili. Navlékli jsme pláštěnky (počasí zareagovalo na naši snahu se projít zcela přdvídatelně, ale my se nevzdali) a vyrazili slibnou cyklistickou stezskou, která se měla časem (podle mapy okolojedoucích cyklistů) napojit na naši vytouženou žlutou… A tak jsem šli. Cesta byla nádherná… stromy se barvily podzimními barvami, obalaka kreslila na nebi krajinky a žluté bukové listí lemovalo naše kroky. Radost se rozhédnout. Potkávali jsme potůčky, mostky, výhledy… dokonce přestalo pršet…

S blížícím se večerem jsem doufali, že už jsme na vytoužené značce… docela by to sedělo… Když jsme definitivně sendali pláštěnky, tak nás sháněla Haha, kde že jsme… To jsem jí ovšem nebyli schopni říct… ale slíbili jsme, že pokud to zvládneme, dorazím přes Vřesovou studánku na Rusalku… Setmělo se. Na nebe se vyhoupl měsíc den po úplňku a tak jsme ani nepotřebovali světlo. Cesta se klikatila a stoupala proti proudu potoka, což bylo dobré znamení. Po nějaké době a nějakém tom metru převýšení jsme narazili na odbočku, o které jsme usoudili, že by mohla vést naším směrem. A tak jsem opustili výhled na zářící Kouty a Šumperk a zabočili mezi stromy. A opět šli do mírného kopce po úbočí hory… a šli… Měsíc svítil jako o závod, ozařoval mlhy v údolí a na jeho druhé straně se vyloupl vrchol s několika výraznými skalami… "To je Vozka… ale nějak blízko a nízko…" Ale šli jsem směrem od něho, a tak to snad bylo v pořádku. Po nějaké době a jedné odbočce rádoby naším směrem jsme začali potkávat svezené kmeny u cesty… a bahno a kaluže na cestě… dokonce se z noci vynořil obrovský ukotvený lesácký stroj… neptejte se mě, k čemu byl, ale byl tam. Kousek za ním jsem zažili toho dne první překvapení. Cesta končila, jako když utne…
Co dělat? Vracet se? Nechtělo se nám ani náhodou, nakonec jsme se rozhodli jednat podle teorie "Na vrcholech vedou vrcholové cesty, takže půjdeme nahoru" To nahoru znamenalo ostřici a borůvčí po kolena a nestabilní terén plný klád a drnů… ale šli jsme. Po době rozhodně kratší, než jak mi připadala, jsem zahlédla ve svahu značku! Hurá po ní. A tak jsme se vydali dál do kopce, tentokrát ale s jistotou, že se časem dozvíme, kde jsme. Když pěšinka přestala stoupat, vynořily se náhle mezi smrky z mlhy vysoké kameny. Hotové skály. "Kam jsem to proboha přišli?" Značka nám neřekla nic, a tak jsem šli dál… Když jsme pak posvítili na rozcestník, který se časem dle očekávání objevil, zůstal nám rozum stát. Nápis hrdě hlásal "U Vozky". Záhada… Asi se Vozka v noci vydal na putování po kopcích… Naše cesta ale získala jasný směr a cíl… Po překročení mnoha louží a přeskákání mnoha kamenů, za zvuku troubících jelenů jsme nakonec okolo půlnoci spatřili mezi stromy siluetu Vřesové studánky… Máloco jsem kdy viděla tak ráda jako ji.

Pár dní nato víkend končil.... neděle, den odjezdu. Každý se různě rozeběhl, když se snažil užít si krásného počasí (jaká to proměna proti dešti a vichru minulých dní) alespoň krátkou procházkou… Já jsem ale konečně na počasí vyzrála a protože škola nevolala, zůstala jsem s Viktorem ještě jeden den. A že se vyplatil. Bylo krásně, slunce hřálo, vítr nestudil a obloha byla blankytně modrá. Konečně jsem prošla cestu z Červenohorského sedla přes hřeben na Šerák za světla! Už jsem tam několikrát šla… jenže to vždy svítily hvězdičky, pokud vůbec bylo něco vidět. Na Šeráku jsme se zastavili na vyhlášené borůvkové knedlíky… a pak už jsme byli rádi, že půjdeme hlavně z kopce. Zpátky nás trochu popovezl autobus a za šera jsme dorazili k Rusalce. Výlet se vydařil, pohledem z Vozky jsme odhalili zákeřnou cestu, která s námi obkroužila tuto horu a pak nás na ni nechala se drápat na vlastní pěst. Obří kameny odhalily svou skutečnou tvář a já jen žasla… nenesou to jméno pro nic za nicí. A ten výhled. Bylo jich nepočítaně… Ať jsme byli na hřebeni, kopci nebo jen na vršku nad Filipovickou loukou.

Den se vydařil, bylo krásně. Stejně jako byl příjemný celý víkend na Rusalce. Když jsem ještě za tmy stoupala do kopce za potokem, Rusalka už měla okenice zavřené… ale přesto na mne jakoby mrkla. Stejně tak, jako na mne spiklenecky z mapy pomrkávají celé Jeseníky. A tu mapu, tu si koupím.