Cestovní batůžky

2. října 2007 v 23:00 |  Cesty za obrzor
Když jsem byla ještě malý špunt, tak jsem měla štěstí na akční rodiče. Místo cest k moři, válení na pláži a chytání bronzu jsme pravidelně jezdili po Čechách a nejčastěji do hor a kopců… Dodnes nezapomenu na výlet na Medvědín lanovkou a zpět do Rokytnice pěšky… Já, maximálně v první třídě, a můj mladší bráška jsme toho dne měli žaludek jako na vodě, oběma nám bylo několikrát špatně (zejména v tom autobuse to bylo vtipné… a taky hned po výstupu z lanovky) a cesta byla daleká… Došli jsme. Od té doby mám zřejmě sklon podléhat při vysílení myšlence, že už za touhle zatáčkou tam budeme…
Navzdory mým soustavným rýmám a kašlům to rodiče nevzdali a jezdili s námi na rodinné dovolené dál a dál… A tak jsem se naučila, že vylézt kopec není žádná sranda, na Sněžce je krásně, ale za mlhy je to, jako byste byli kdekoli jinde, a jiné poučné věci… Snad nejvýznamněji mě oslovily výhledy… a nalezení odpovědi na otázku "Proč se musí lézt nahoru do kopce?" Je to velmi prosté… prostě proto, aby se ten kopec pak mohl sejít dolů…

Roky utíkaly a já rostla. Už jsem vyšla větší kopce a mohla nosit svůj vlastní batůžek… Vydávali jsem se i na celodenní výlety, pověstným se stal vaječný řízek a já pomalu poznávala Krkonoše. Bylo tam krásně… Téměř rok co rok jsem se tam díky tomu vracela…
Jenže čím jsem byla větší, tím víc jsem viděla a chápala…. Víc jsem pozorovala své okolí a přemýšlela… A tak jsem časem pochopila, že létem rodinných dovolených odzvonil. Rodiče se neshodli a nikdy nechyběla hádka… Jednoho krásného léta jsme usoudili, že společná dovolená je něčím, co nám už za ty nervy nestojí… A tak jsem zůstala odsouzena k polabské nížině a místní typické placce. Nebylo tu špatně… ale hory a výstupy se z mého života ztratily… jako by jich nikdy nebylo…

Bude to přibližně rok, co se tahle neutěšená situace změnila… První vlaštovkou byl nápad uspořádat putování Žďárskými vrchy s pár kamarádkami. Nadchlo mě to, vždyť jsem ještě na vandru nikdy nebyla… to musím zkusit. Pak jsem si vybrala letní tábor, překonávání hranic, poměrně drsná pověst… ale duchovní jádro, to mě lákalo. Zkusit si trochu sáhnout na dno, najít sebe sama… Ale té fyzické náročnosti jsem se bála… chtělo to s tím něco udělat… Poslední do trojice se na poslední chvíli naskytla možnost jet na puťák do Tater, to bylo příliš lákavé, abych odmítla… Říkala jsem si, alespoň mě ty dvě cesty s batohem, mé první v životě trošku zocelí na obávaný tábor…
Přišlo léto, kopce čekaly. Poprvé jsem spala venku pod stanem mimo stanovací plochy. Zdolávala jsem kopce a proklínala těžký batoh s jistotou, že takový už si nikdy nezabalím… Spala jsem vedle hřbitovní zdi a v noci si nebyla jistá, zda je slyšet opravdu jen vítr… Půjčovala si foťák tak, že se mé fotografické spamy staly pověstnými… Vzpomněla jsem si na schopnost oklepat se po každém kopci, ve kterém jsem zemřela vyčerpáním… Vzpomněla jsem si, jaká je to krása hledět na svět z výšky… Poznala jsem asfalt a přestala ho mít ráda… Poprvé jsem vycestovala vlastní vůlí do zahraničí jen tak… a bála jsem se vysokých tatranských špiček… a večer nato plánovala, co bychom ještě mohli vyšplhat… Spala jsem v salaši a zapamatovala si ceduli s nápisem "uwaga zmije". Vylezla jsem nejvýše ve své životě, ještě výš, než je Sněžka… Poznala jsem Roháče a uvědomila si, že se tam musím vrátit… Přestala jsem se bát tábora a opustila myšlenku, že všechny ty cesty jsou tréninkem na to, co přijde tam… Našla jsem hory…

A pak přišel tábor… Společnost Hledačů. A já si v prvních několika dnech uvědomila, že jsem skutečně nabírala síly a zkušenosti na tuhle cestu. Bez přípravy by mé tělo zemřelo šokem již druhý den… Ale ono přežilo. Přežilo a vytrvalo stejně jako já. Znovu jsem se zrodila v jesenických kopcích. Putovala jsem v noci, překonávala jsem hory i svůj hlad. Nacházela jsem odpovědi na to, co jsem hledala… i na to nehledané, o to však důležitější. Putovala jsem krajinou i sebou samou. Bořila jsem zvyky a učila se nové. Poznávala spřízněné duše, mé souputníky. Prožité chvíle nás spojily způsobem, který jsem neznala. Dosud důležité se stalo nepodstatným a mezi námi se objevovaly dávné pravdy. Poprvé jsem držela v ruce kosu… běžela s batohem… procházela potokem… vařila z hlavy co mě jen tak napadlo… šila si šaty, které mi za ten čas přirostly k srdci a téměř i k tělu… myla a koupala jsem se v potoce, do kterého bych pro jeho teplotu nikdy nevlezla… spala jsem v seně a vracela se za tmy k Rusalce - plamínku jistoty ve světě, který ztratil svou důležitost. Žila jsem s lidmi, které jsem neznala a přesto mi byli v mnohém bližší než ti ostatní… Hledala jsem… a nacházela… Můj život se změnil…

Teprve tehdy jsem zjistila, že sbalit batoh lze takovým způsobem, že netíží a zároveň je v něm vše, co potřebuji. A že toho potřebuji daleko méně, než jsem si kdy myslela. Poznala jsem, že člověk dokáže mnohem víc, než by od sebe čekal. A má-li cíl a oporu blízkých, pak dokáže ještě daleko víc. Naučila jsem se dívat jinýma očima a viděla mnohem víc než dřív. A nebo také mnohem méně, záleží na úhlu pohledu. Žila jsem jinak a byla jsem šťastná… Tábor skončil, ale já jsem zůstala Hledačem… Nalezla jsem cestu… našla jsem nový svět… vrátily se mi hory a zůstaly v mém srdci…

Je to jen pár dní, co jsem se vrátila z dálky a shodila doma batoh ze zad. Je už daleko větší než ten malý červený se Šmoulinkou, jaký jsem dostala ve svých předškolních letech. Vejde se do něj celé mé žití téměř na dobu neurčitou. A ocitá se tam často. Doby zahálení ve skříni jsou ty tam… Kopce a hvězdy nad hlavou mě nepřestaly lákat. Letos jsem se vrátila do Roháčů. Byly ještě krásnější, než jak jsem si je pamatovala. Pomalu odkrývám krásy Jeseníků a pokaždé, když se krajina za okny vlaku vyrovnává vím, že to nebylo naposledy. Učarovalo mi putování, jako by se vrátila ta léta dětské radosti z výhledů a cest. Přetavila se v každoroční výpravy do dálky i blízka. V touhu vzít batoh a jít… A ve mně žije dál…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama