Jeseníky cestou necestou

2. října 2007 v 21:06 |  Cesty za obrzor
Podzimní Osadní víkendovka se ustanovila na prodloužený víkend po svatém Václavu. No a protože jsem tou dobou neměla školu a byla volná jako pták, rozhodla jsem se s Viktorem, že se sejdeme už ve čtvrtek dopoledne a zpestříme si den pochodem přes nějaký ten jesenický kopec než nakonec dojdeme na Rusalku za ostatními…

Skutečně jsme se sešli, navzdory tradičnímu zpoždění Českých drah a vlakům, které odjely tím pádem bez nás… Z toho jsme si nic nedělali. Obavy mě ale měly přepadnout ve chvíli, kdy jsem zjistila, že Viktor zapomněl mapu, podle které jsme měli jít… Ale jeho sebedůvěra zvítězila nad mou nedůvěrou a tak jsmě v pohodě docestovali až do Jindřichova (poté co nám došlo, že v Potůčníku mapu nenajdeme a nějakou bychom před začátkem putování zkouknout měli). Mapa tam opravdu byla, sice málo podrobná, ale stačilo to… tak jsem se do ní podívali a vyrazili… a sešli z cesty. Naštěstí podle vesnic se orientovat dá, takže do sedla poblíž Tří kamenů jsem dorazili. Navlékli jsme pláštěnky (počasí zareagovalo na naši snahu se projít zcela přdvídatelně, ale my se nevzdali) a vyrazili slibnou cyklistickou stezskou, která se měla časem (podle mapy okolojedoucích cyklistů) napojit na naši vytouženou žlutou… A tak jsem šli. Cesta byla nádherná… stromy se barvily podzimními barvami, obalaka kreslila na nebi krajinky a žluté bukové listí lemovalo naše kroky. Radost se rozhédnout. Potkávali jsme potůčky, mostky, výhledy… dokonce přestalo pršet…

S blížícím se večerem jsem doufali, že už jsme na vytoužené značce… docela by to sedělo… Když jsme definitivně sendali pláštěnky, tak nás sháněla Haha, kde že jsme… To jsem jí ovšem nebyli schopni říct… ale slíbili jsme, že pokud to zvládneme, dorazím přes Vřesovou studánku na Rusalku… Setmělo se. Na nebe se vyhoupl měsíc den po úplňku a tak jsme ani nepotřebovali světlo. Cesta se klikatila a stoupala proti proudu potoka, což bylo dobré znamení. Po nějaké době a nějakém tom metru převýšení jsme narazili na odbočku, o které jsme usoudili, že by mohla vést naším směrem. A tak jsem opustili výhled na zářící Kouty a Šumperk a zabočili mezi stromy. A opět šli do mírného kopce po úbočí hory… a šli… Měsíc svítil jako o závod, ozařoval mlhy v údolí a na jeho druhé straně se vyloupl vrchol s několika výraznými skalami… "To je Vozka… ale nějak blízko a nízko…" Ale šli jsem směrem od něho, a tak to snad bylo v pořádku. Po nějaké době a jedné odbočce rádoby naším směrem jsme začali potkávat svezené kmeny u cesty… a bahno a kaluže na cestě… dokonce se z noci vynořil obrovský ukotvený lesácký stroj… neptejte se mě, k čemu byl, ale byl tam. Kousek za ním jsem zažili toho dne první překvapení. Cesta končila, jako když utne…
Co dělat? Vracet se? Nechtělo se nám ani náhodou, nakonec jsme se rozhodli jednat podle teorie "Na vrcholech vedou vrcholové cesty, takže půjdeme nahoru" To nahoru znamenalo ostřici a borůvčí po kolena a nestabilní terén plný klád a drnů… ale šli jsme. Po době rozhodně kratší, než jak mi připadala, jsem zahlédla ve svahu značku! Hurá po ní. A tak jsme se vydali dál do kopce, tentokrát ale s jistotou, že se časem dozvíme, kde jsme. Když pěšinka přestala stoupat, vynořily se náhle mezi smrky z mlhy vysoké kameny. Hotové skály. "Kam jsem to proboha přišli?" Značka nám neřekla nic, a tak jsem šli dál… Když jsme pak posvítili na rozcestník, který se časem dle očekávání objevil, zůstal nám rozum stát. Nápis hrdě hlásal "U Vozky". Záhada… Asi se Vozka v noci vydal na putování po kopcích… Naše cesta ale získala jasný směr a cíl… Po překročení mnoha louží a přeskákání mnoha kamenů, za zvuku troubících jelenů jsme nakonec okolo půlnoci spatřili mezi stromy siluetu Vřesové studánky… Máloco jsem kdy viděla tak ráda jako ji.

Pár dní nato víkend končil.... neděle, den odjezdu. Každý se různě rozeběhl, když se snažil užít si krásného počasí (jaká to proměna proti dešti a vichru minulých dní) alespoň krátkou procházkou… Já jsem ale konečně na počasí vyzrála a protože škola nevolala, zůstala jsem s Viktorem ještě jeden den. A že se vyplatil. Bylo krásně, slunce hřálo, vítr nestudil a obloha byla blankytně modrá. Konečně jsem prošla cestu z Červenohorského sedla přes hřeben na Šerák za světla! Už jsem tam několikrát šla… jenže to vždy svítily hvězdičky, pokud vůbec bylo něco vidět. Na Šeráku jsme se zastavili na vyhlášené borůvkové knedlíky… a pak už jsme byli rádi, že půjdeme hlavně z kopce. Zpátky nás trochu popovezl autobus a za šera jsme dorazili k Rusalce. Výlet se vydařil, pohledem z Vozky jsme odhalili zákeřnou cestu, která s námi obkroužila tuto horu a pak nás na ni nechala se drápat na vlastní pěst. Obří kameny odhalily svou skutečnou tvář a já jen žasla… nenesou to jméno pro nic za nicí. A ten výhled. Bylo jich nepočítaně… Ať jsme byli na hřebeni, kopci nebo jen na vršku nad Filipovickou loukou.

Den se vydařil, bylo krásně. Stejně jako byl příjemný celý víkend na Rusalce. Když jsem ještě za tmy stoupala do kopce za potokem, Rusalka už měla okenice zavřené… ale přesto na mne jakoby mrkla. Stejně tak, jako na mne spiklenecky z mapy pomrkávají celé Jeseníky. A tu mapu, tu si koupím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama