Únor 2008

O poučitelnosti

4. února 2008 v 9:21 Myšlenky myšky
Říkává se, že člověk by se měl umět poučit ze svých chyb. Že je to snad i přínosnější, než být vždy ve všem nejlepší a nikdy chybu neudělat... Přecijen, chybovat je lidské, proč si to nějak nezdůvodnit, že?
Je to vlastně úplně jednoduché, neudělat tu samou chybu znovu. Vždyď dokonce ve většině případů přesně víme, kde se chyba stala. Tak jak to, že jsme schopní ji opakovat stále dokola?? No dobře, jsou věci, které už nejspíš v životě podruhé neuděláte, třeba jako zkusit si šáhnout na horkou plotýnku u sporáku. Taky jsou věci, které se stanou prostě omylem, nejčastěji když máte sůl a cukr ve dvou stejných miskách vedle sebe (stejně je zvláštní, že navzdory tomu to tak ve většině domácností prostě je). Takové věci se mi stávají opravdu jen když nedávám příliš velký pozor na to, co vlastně dělám. Můj problém spočívá spíš v těch věcech, které se týkají mého rozhodování a zejména pak výsledků, ke kterým se nakonec dopracuji. Bohužel, jak jistě všichni tuší ze své vlastní zkušenosti, se původní úmysl s cílovým stavem shoduje jen velmi zřídka, nebo spíše rámcově.
Budu konkrétní. Stále mám problémy se poučit ze svých problémů ve škole. Už tu kdesi byla řeč o takových těch sympatických šestiúhelnících s kroužkem uvnitř. Pokud si zrekapituluji rok 2007 mohu z recese hodnotit: únor - organika, duben - organika, srpen - organika, prosinec - organika. Zkoušku jsem nakonec přecijen udělala. Jistě jsem toho věděla daleko víc napočtvrté než napoprvé. Ale že bych si mohla říct, ano, udělala jsem co bylo v mých silách... tak to opravdu nemohu. Už od února (a v podstatě už od svaťáku před maturitou) vím, že je potřeba učit se dřív než posledních pár dní před dnem D. Vztaženo na mou současnou situaci, prostě se na to nemůžu poprvé podívat až ve zkouškovém. Jenže háček je v tom, že i když to vím a opravdu bych chtěla, aby ta katastrofická situace nenastala a ušetřila jsem se strašlivého pocitu večer před zkouškou... výsledkem je čtyřikrát opakovaná organická chemie, její důsledkem obohacení sebe sama o rok studentského života, o který mí spolužáci přijdou, no a v poslední řadě vyhazov z prvního státnicového předmětu, se kterým jsem se setkala. Musím přiznat, že to není příliš lichotivá bilance.
A tak je tu znovu situace, kdy se přesvědčuji, že už to neudělám. Neudělám? Doufám... jenže doufat je málo. Jsem si jistá, že průběžná příprava formou lidí, kteří žijí pouze školou a jídlem a nemají čas na nic jiného, prostě už z principu nebude mojí cestou... Jenže zkombinovat život a tu spoustu věcí, do kterých bych se ráda pustila, se zodpovědným přístupem ke studiu, to chce pevnou vůli, vytrvalost a disciplínu. A o těch mám u sebe drobet pochybnosti (ne, že by nebyla, jenže učení není zrovna ta oblast, kde bych je využívala).
A co mi zbývá? Nehodit flintu do žita, zkusit být na sebe přísná, zavřít konečně ten wordový dokument a jít se učit, což jsem měla ostatně dělat celou dobu, co tady píšu. A pak si srovnat v hlavě priority, protože život je pro mne opravdu otázkou priorit. Jenže ta škola ještě pořád nezapustila kotvu na svém místě. A které to bude? Už teď vím, že první rozhodně ne, ale určitě nepřijde zkrátka...