Duben 2008

"Kniha musí být sekyrou na led zamrzlého moře v našich duších"

22. dubna 2008 v 9:31 Labyrint s mým jménem
Dlouho jsem spala. Dlouho jsem čekala. Na tuto chvíli, na nevidoucí oči. Je to tak dávno, co se světy prolnuly a já jsem viděla dál než k obzoru. Dál než sahá paměť. A stejně hluboko. Ze stínů se vynořovaly postavy a shazovaly kápě... A já žila. V jejich legendách, v jejich slovech, v jejich myslích. Žila, radovala se a trpěla. A někdy, někdy jsem viděla, že jsem blízko. Skládačka byla téměř ucelená.
Byla důležitá? Ano, jistě! Proč? Netuším... Ale byla velice důležitá. Stále je. Rána rudých očí a prázdný svět. Zdánlivě. Vše žije jinde a jinak. A zárovneň tady. Je to cesta.

Dlouho jsem spala. Kdysi mě probudily. Tři, Sedm, Devět a Jeden. Příběh. A zrnka toho příběhu často vážila víc než jeden každý z nich. A nejen vahou. První pohledy objevující víc, než je vidět. V písku. Venku. Vevnitř. Údiv... A pak jsem usnula.

Dlouho jsem spala, jen občas mě ze sna vyrušila jiskřička - doutnající uhlík. Životy mimo mě a přesto vlastní. Pokaždé jiné, jak jsem snila a měnila se. Vlastně jsem spala hodně neklidně. Na cestě za osudem, za záští i lítostí, pomstou, odpuštěním, géniem, promarněnými příležitostmi. Za kouzlem. Tím, které vidíme pouze chceme-li je vidět. A pak jsem znovu usnula. Nic nezneklidňovalo a nebudilo. Zapomněla jsem na volání z dálky. Ono tajuplně nedosažitelné a tolik, tolik lákavé.

Až teď. Teď jsem otevřela oči. A hlava se točí nad poznáním. Čeho? Nevím... ale JE to důležité. Pro mě. Jsem opět na cestě. Nové dveře vedou k držbám a temným časům ještě před nimi. Cítím z nich sílu. Neodešly. Sním a bdím střídavě, protože dlouhé bdění vysiluje. Po vyčerpání pak musí přijít odpočinek. Dlouhý. Asi jsem ho potřebovala. Prožít své sny. Potřebovala jsem čas, abych nyní mohla lépe chápat. Rozostřená sklíčka, která se pod správným úhlem složí a vyrazí mi dech.

Franz Kafka měl pravdu. A současným jmenovatelem hry na hraně jsou knihy padlých...

Zdařilá operace

4. dubna 2008 v 10:13 Střípky bytí
Uvědomila jsem si o sobě po letošních Vánocích zajímavou věc. Znám lidi (teda hlavně slečny, že... ), co ráno vstanou a oblečnou se podle nálady - od sukně až po sponky do vlasů a náramky. Proti nim ani slsovo, ale to je přesně to, co já prostě nedělám. Ne, že bych se neoblékala :-D Ale s těmi "šperky" je to složitější. V podstatě opravdové šperky typu zlaté řetízky a tak snad ani nemám. Ne, že by mi chyběly... Vlastně naušnice jsou některé z něčeho lepšího (asi sříbra), ale ty po 35ti korunách za kus asi ne...
Takže v čem vlastně tkví moje "bižu"? Já nenosím věci proto, aby ladily, ale aby hřály - u srdce. Jsou to všechno většinou dárky, řidčeji upomínky na nějaké místo. Každé ráno se mi s jejich nasazsením vybaví tvář nebo obraz. Cvak. A je se mnou celý den. Zpravidla takový milovaný přívěšek dennímu nošení neodolá moc dlouho. I olověná vločka po roce podlehla zkáze mých nenechavých rukou... (Taky si musíte pořád s něčím hrát? Přívěšek je ideální :-)) Zpravidla jsem pak přemýšlela, co si poté "obleču" na krk a proč. A po letošních Vánocích to budu mít opravdu těžké, protožese toho sešlo požehnaně. Nejspíš i za roky předešlé.
A už se dostávám k té operaci :-) Aby ozdobička příjemně hřála, musím z ní mít dobrý pocit. O jednom z dárků jsem věděla, že ho určitě chci nosti. Mělo to však jeden háček, neusmíval se na mě a jeho zavilý výraz mě trochu děsil. Přesto, že jsem věděla, že je za ním velký příběh, jsem se s ním nedokázala ztotožnit. Byl takový... zlý až zlomyslný. A tak jsem jednoho večera vzala nůž a k úsměvu mu trošku pomohla. Ještě že to šlo snadno a neponičila jsem ho... Teď jsem si jistrá, že jeho čas brzy přijde. Už si totiž rozumíme.