Miluju houpačky

22. května 2008 v 9:25 |  Labyrint s mým jménem
Je to tak, už od dětství koukám, kde náhodou nějaká visí a jak se na ni co nejrychleji dostat. A houpy hou, nahoru a dolů. Nevím, dodnes můžu na houpačce strávit téměř libovolný čas. Krásně se tam přemýšlí a proudění vzduchu kolem mě mám tak strašně ráda. Jako bych stála na kopci v horách a do tváře se mi opíral vítr. A krom toho, všichni určitě víte, že houpačka vyvolává specifické pocity. Prostě a jednoduše, miluju houpačky. A máloco mě rozladí tak, jako tučný nápis na závěsném trámu hlásající: "Do 30 kg!". No řekněte, takové houpačky jsou na prd, to je ani nemuseli stavět…
Ale krom krásného zážitku mám dojem, že jsem díky houpačkám docela dobře připravená na lecos v životě. Samosebou to nebyla žádná vědomá záležitost, ale pozvolné přecházení do krve - ten stále se opakující pocit "jednou nahoře, jednou dole". A je to hodně užitečné. Začínám ze sebe mít celkem pozitivní dojem, že si to každodenní houpání beru míň a míň :-)

Tak třeba včera byl veleúspěšný den. Zvládla jsem rozvěsit a rozdat hromadu plakátků na tábor, našla jsem jako první zcela volný (!) termín na zkoušku, na kterou se klepe asi 40 lidí a evidentně bude krom září jen tenhle jeden a to jen pro deset nejrychlejších. Jsem mezi nimi. Výjimečně. Taky jsem asi před týdnem s radostí kvitovala, že se na naší milé fakultě konečně začalo třídit a objevily se koše na plasty. Hurá! A stala jsem se kamarádkou s naší pračkou. To je sice spíš dohnání něčeho, co už každá má kamarádka umí, ale já z toho měla opravdu radost. Hlavně proto, že jsem myslela, že je to daleko složitější než se nakonec ukázalo. Taky se mi po dlouhé době ozvala kamarádka a dnes s ní vyrážím do čajovny, tak se na ni moc těším. Prostě hotová idylka. Ani deštivá noc pod širákem mi poslední dobou náladu nezkazila. Pod celty nepršelo a žáby kvákaly tak hlasitě, že člověk přemýšlel, jak moc je to ještě romantika a kde začíná kravál :-D
A aby se to zřejmě vyrovnalo, tak se mi dnes povedlo sletět z kola. To už se mi dlouho nestalo. Zpětně mě napadá, že tu větev jsem taky měla dát ze silnice… tak příště. Vcelku mě překvapilo, jak klidně jsem to vzala. A že jsem jela po rukou po asfaltu a na žádné nemám ani škrábnutí. No… koleno dopadlo hůř, ale větší škoda je natržených nových kalhot, snad se těch pár stehů (asfalt byl milosrdný) v těch kostičkách ztratí. Přihodím ještě pár náhod-nenáhod. Ráno jsem si jen tak pro sichr hodila do batohu lékárničku, kterou už tak týden zapomínám, takže mám na koleni krásný obrovský flastr a nekrvácím do širého okolí. Taky jsem si v práci před tím, než jsem vyrazila, sundala oblíbenou mikinu, kterou bych při pádu odírala na rukou místo kůže, a nepochybuju, že by přišla k úhoně a mě by to mrzelo…

Co k tomu říct?

Celkově jsem docela v pohodě. Do školy jsem dojela, kalhoty jsem trochu oprala v umyvadle (přece si té díry nemusí každý všimnout hned a ten hnědý flekanec zrovna nenápadný a drobounký nebyl) a vyčistila a přelepila koleno. Kalhot je mi opravdu líto, protože už asi dva týdny mám z jejich nákupu ohromnou radost… ale to se zašije a vynasnažím se o nenápadnost. Ruce už ani neobolí, na koleni pracuje jodisol. Kolo je v pořádku (díky bohu, není moje). Nemám náladu sakrovat ani to přehnaně řešit. Jak říká moje tetička, v životě přijdu o víc než o nové kalhoty. A krom toho, já o ně přece nepřijdu ;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Oliva Oliva | 22. května 2008 v 13:51 | Reagovat

Sakra, ale o sleničku pro kamarádku, kterou jsem měla v batohu, jsem přišla... je napadrť :-(( Ach jo... houpy hou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama