Září 2008

Jak se kosí Filipovice

15. září 2008 v 15:05 Střípky bytí
...takže, děcka, tohle je kosa, kosiště a třmínek. Kličkou je sešroubujete. Ještě brousek, brousíme pomalu, žádné machrování vám k ostřejší kose nepomůže... Jenže co když není tábor a žádná děcka nedorazí, aby silou kolektivu zdolala podmáčená stébla trávy? Pak se jednoduše vyhlásí Dosečná víkendovka a čeká se, jak se osvědčí kolektiv dobrovolníků z našich řad. Letos trvala celý týden a vypadala asi takhle:

Úterý. Fo vyráží na neplánovaný puťák po Jesenických skvostech, protože špatně odtipoval začátek akce. Díky tomu budeme moci čerpat další inspiraci pro své výlety v Mlýnku :-)

Čtvrtek. Tři účastníci předloňského tábora stopují z Jeseníku s batohy, kytarou, kosištěm a tmou na krku a překvapivě se jim to daří. Cestou do Domašova se dovídáme kam zajít na exkurzi do palírny absintu a jak nejlépe ugrilovat pstruha. Ani jednou během akce nevyužijeme... O hodinu později nalézáme před Rusalkou Foa ve spacáku a stěhujeme se společně dovnitř.

Pátek. Kolem půl osmé ráno se do Filipovických luk zakusují čtyři kosy a cestu si klestí až do brzkých odpoledních hodin. Vyrážíme do Domašova doplnit zásoby a vítáme další tři udatné sekáče, kteří se k nám rozhodli připojit.

Sobota. Dnes už vstal v šest jen Fo. My ostatní ho matně slyšíme odcházet z chaty a pak už ho vidíme až na louce, kde se rázně rozmachuje. Celé dopoledne kosíme a poté vyráží dámská skupinka vařit oběd. Odpoledne nás čeká fantastický výlet Kolmo vzhůru (viz minulý Mlýnek) a některé z rozdělené výpravy i výhled ze skal Jeřábu. Ostatní tou dobou neplánovaně hledí zcela opačným směrem. Nicméně výhledy se líbily všem a na Rusalce jsme se šťastně shledali.

Neděle. Vyrážíme o poznání později (kromě Foa), protože většina si s sebou balí batohy, aby hned po kosení vyběhla na autobus (Fo také, ale toho to nemá šanci zbrzdit). Dopoledne kosíme a začíná se tahat. Úderem poledne (ale až po obědě) zůstávají dva organizátoři akce na louce sami. A tak se ještě pár hodin snaží a poté vyrazí k sedlu. Večer dorazí Alča a tím se posádka Rusalky ustaluje na tři kosiče, hrabače a tahače v jedné osobě, dvě kytary, tiché plchy, překvapivě málo hlučné myši (asi věděli, že jinak si s nimi budeme hrát) a hromadu jídla. Tento stav se již do konce akce nezmění. Sjednocujeme prostěradlový ráz našeho oblečení a Viktor objevuje malované křížovky.

Pondělí. Dopoledne kosíme a odpoledne vyrážíme do Jeseníku pro pár nezbytností - toaletní papír, mast na štípance a plný nákupní vozík jídla. Množství jídla na Rusalce kulminuje. Struny duní.

Úterý. Dopoledne opět okupujeme Filipovickou louku, za odměnu vyrážíme odpoledne na Červenou horu (chcete vidět borůvky jako nikde jinde? Tak tam, přátelé… a ani noha), k Vřesové studánce a na Keprník. Vozku jsme zaměnili za sprint do Domašova do sauny. Hvězdnou nocí jsme se příjemně unavení a ospalí doloudali do Filipovic a ustlali si na kopci nad loukou.

Středa. Dnes jsme na louce opravdu dřív než obvykle :-) Také už nejsme jen kosiči, ale i tahači. Den se začíná stávat podezřele dlouhým. Odpoledne trávíme ve společnosti kamen, vařiče "klacíkáče" Viktorovy výroby, kytary (v mém případě), jehly a nitě (v Alčině případě) a malovaných křížovek (ve Viktorově případě). Pozdě v noci jíme Alčou výborně usmažené bedly a růžovky, mňam!

Čtvrtek. Den velkého vypětí. Vstáváme brzy, na Rusalku se vracíme pozdě. Alča smaží extrémní množství bedlových řízků (ten klobouk s 40ti cm průměru jsme tam nemohli nechat), které nezvládáme sníst, popíjíme masalu a pod mou rukou vznikne přibližně devět porcí výborné čočkové polévky. Připravujeme se na den, kdy chceme a dle dohod musíme vše dokončit a odjet.

Pátek. Vše se zdařilo, ačkoli z CHKO i pro trávu přijeli o několik hodin dříve, než slíbili. Tedy do osmi ráno místo odpoledne. Výsledkem jsou předané louky a pár stožišť (ne zcela zanedbatelné velikosti) trávy v okolním lese. Bedlové řízky jsou výborné :-) Z Domašova odjíždíme po páté hodině a o půl desáté dorážíme na Mohlenický dostavník. Ještě Kamelot a spát, při zmínce o kosení doufám, že až zase za rok…

Závěrem:
- Co se týče vstávání, není nad Foa. Jeho kvalit nedosáhl nikdo z nás.
- Kosení se krom mě zúčastnilo sedm lidí, které tímto jmenovitě oslavuju a ze srdce jim děkuji za jejich úsilí. Jsou to Alča Podlipná, Baruška Sokolová, Míša Stonawská, František Bošek, Tom Khür, Viktor Plaček a Velkej Fo.
- Statistika říká, že kosení se účastnili 2 organizátoři, 2 další členové Campanuly, 2 účastnice Campanulích táborů a 2 účastníci letošní Velikonoční víkendovky. Louku jsme kosili osm dní průměrně asi pět hodin denně.
- Za svou neocenitelnou přítomnost a radostnou a (zejména) vytrvalou pomoc získala Alča členství v Campanule a velice se zasloužila na mé a Viktorově psychické a fyzické použitelnosti na Mohelnickém dostavníku. Vlastně i na tom, že jsme ho stihli.
- Já osobně jsem se konečně naučila kosit (správně :-)) a začala chápat neuvěřitelný nárůst výkonnosti organizátora srpnového kosení s blížícím se datem konce akce.
- Čočková polévka nás živila ještě celou sobotu a na chuti jí to vůbec neubralo. Ač se Viktor velice těšil, že si jí obrovskou sklenici odveze domů, nezbyla mu ani kapička :-)

Za hranice všedních dní

15. září 2008 v 15:03 Cesty za obrzor
Letos to bylo potřetí. Snaha dostat se někam, kam se jen tak nepodívám. Cesta, na kterou víkend nestačí a prázdniny jsou ideální čas. Zatím to bývalo Slovensko, tatranské štíty a doliny. Tentokrát jsme se v plánech odvážili dál. Rumunsko - dějiště Nevrlého Karpatských her, divočina. Obesílám kamaráda, mail se téměř nezastaví, těžce zkoušený je i finální seznam výletníků - do šíře i pestrosti. Konečnou sestavu hlásím cestovce. Sympatické cestovce, co nás doveze tam a ve stanovený den a čas nabere na cestu zpět. A mezi tím nás ponechá našim cílům, odvaze a schopnostem. Sestava se samozřejmě ještě dost změní, než nastane dne odjezdu. Batoh balím večer před tím. Hra na poutníka s lehkým srdcem. Ne, batoh je všechno jen ne lehký. Cestou ale zjišťuji, že se startovní váhou 19 kg na tom sice nejsem nejlépe, ale ani nejhůře.

Dopravní prostředky jsou rozmanité, my jich vystřídali nemálo. Stará dobrá jistota nás vítala i loučila se s námi. Ještě že i dnes lze usínat za okénkem autobusu značky Karosa s luxusním prostorem mezi sedačkami a tichým bojem o pár míst na spaní v uličce. Vlak, to už je ovšem lepší cestování (také ekologičtější, že… i když žádný z našich neměl elektrické dráty, tak nevím…). Zážitek první - nádherný interiér hodný našeho IC či SC, ovšem s daleko větším množstvím místa (i batohy se vešly do polic nad sedačkami). Tady? Nevěřili jsme svým očím. Zážitek druhý nás rychle uklidnil - osobáček si na nic nehrál, dveře ven nikdo nezavíral, WC ani komentovat nebudu a udivilo nás snad jen to, že pod váhou našich batohů i nás samotných sedačky vydržely úpět celou cestu bez viditelného kolapsu. A opět autobus, tentokrát mnohem dusnější, plnější, houpavější a také méně organizovaný. Třeba odjížděl úplně odjinud, než měl. Anebo to byl nějaký jiný, než jsme chtěli (ale dovezl nás správně). Nebo jsme se prostě ptali špatných lidí nebo špatnou rumunštinou... A pak už pěkně pěšky s batohy na zádech. Každý den nás překvapilo, co jsme vlastně ušli a prošli (není nad maďarskou mapu Rumunska s měřítkem 1:200 000 - například vůbec neznačí rašeliniště). Ale vždy jsme nakonec dorazili k místu, kde jsme se zdárně utábořili. A na závěr dva bonusy. Plavba deseti lidí i s bagáží ("doklady si radši dejte do igelitu někam k sobě") na nalezeném prámu přes jezero. Ušetřili jsme si tím dese kilometrů a užili si krásné dopoledne na slunci. Až na naše pány (zejména Luboše a Viktora), kteří se potili u vesel, když nás vezli tam a potom vor opět zpět (a vysvětlovali přes tlumočníka místním, že ten policejní rybářský vor opravdu vrátí). Úsměvnou tečkou bylo stopování (někdy holt nečekáte, že vytoužená vesnice má jízdní řád natolik jednoduchý, že obsahuje celé dvě položky = úterý a pátek v šest hodin ráno). Pečlivě rozdělené dvojice postupně sesbíral chlapík v minibusu, který se choval (a lidi, co přistupovali jakbysmet), jako by tu trasu jezdil úplně pravidelně.

Někdo jezdí do ciziny potkávat lidi, poznat národní kulturu. I o nás se trochu otřela. Spásu nám přinesla milá slečna v informační kanceláři v Turdě. Uměla výborně anglicky, doporučila nám místní solné doly, zjistila telefonicky kdy jede náš autobus a ještě nám na několik hodin schovala do skladu bagáž. Krásným zážitkem byla stará paní s koníkem, která nám druhý večer uprostřed kopců přinesla každému kytičku borůvčí obsypaného obřími borůvkami. Byla moc milá a dlouho si s námi povídala, vůbec ji neodradilo, že jí téměř nic nerozumíme. Když odešla k chaloupkám s doškovými střechami, měla jsem dojem, že jsem alespoň o 100 let zpátky. Třetím nezapomenutelným člověkem byla paní, která nám prodala kilo brynzy. Hlavně proto, že ty brynza byla výborná! :-)
Potkávat lidi je v pořádku, co se ovšem nedoporučuje a před čím se občas i varuje, je potkávat některá zvířata. V našem případě to byli medvědi a divocí psi. Vzorně jsem večer co večer věšeli jídlo na strom (i když se občas na něco zapomnělo, že...), ale potkali jsme jen koně, krávy, mravence, býčky, komáry, dva či tři psy (z dálky a s jasným majitelem), žabičky malé jako malíček a kudlanku nábožnou. Až na komáry bylo vše v pohodě a na všudypřítomné krávy jsme si rychle zvykli (od stanu se nejlépe odhánějí tlučením ešusu o pokličku ke kotlíku).

Co splnilo vrchovatě mé očekávání byla krajina a něco přes dva dny putování téměř bez lidí. Prošli jsme krasovou oblast, lesnaté kopce, vrcholky s keříčky jalovce, borůvek a rašeliníku, viděli jsme obrovské travnaté louky a velikánské jezero nebo spíš přehradu. A v noci nebe plné hvězd - jasných od obzoru k obzoru. Vstávali jsme do ranní rosy, posedávali nedočkavě kolem vařičů, povídali si u ohníčku, zatímco obzor střídal všechny tóny končícího dne. Hledali jsme značku a putovali podle Alčiny buzoly, brodili se prašnými cestami, koupali se v ledové říčce i stojaté vodě, lezli na stromy i do prudkých kopců. Báli se deště a radovali se, že nespadla ani kapička. A hleděli do dálek na nespočet horizontů.
Bylo tam krásně. Jen těch osamělých dnů bylo na můj vkus méně než být mohlo. Ale co není, může být a s Rumunskem jsem se zcela jistě neviděla naposledy.