Za hranice všedních dní

15. září 2008 v 15:03 |  Cesty za obrzor
Letos to bylo potřetí. Snaha dostat se někam, kam se jen tak nepodívám. Cesta, na kterou víkend nestačí a prázdniny jsou ideální čas. Zatím to bývalo Slovensko, tatranské štíty a doliny. Tentokrát jsme se v plánech odvážili dál. Rumunsko - dějiště Nevrlého Karpatských her, divočina. Obesílám kamaráda, mail se téměř nezastaví, těžce zkoušený je i finální seznam výletníků - do šíře i pestrosti. Konečnou sestavu hlásím cestovce. Sympatické cestovce, co nás doveze tam a ve stanovený den a čas nabere na cestu zpět. A mezi tím nás ponechá našim cílům, odvaze a schopnostem. Sestava se samozřejmě ještě dost změní, než nastane dne odjezdu. Batoh balím večer před tím. Hra na poutníka s lehkým srdcem. Ne, batoh je všechno jen ne lehký. Cestou ale zjišťuji, že se startovní váhou 19 kg na tom sice nejsem nejlépe, ale ani nejhůře.

Dopravní prostředky jsou rozmanité, my jich vystřídali nemálo. Stará dobrá jistota nás vítala i loučila se s námi. Ještě že i dnes lze usínat za okénkem autobusu značky Karosa s luxusním prostorem mezi sedačkami a tichým bojem o pár míst na spaní v uličce. Vlak, to už je ovšem lepší cestování (také ekologičtější, že… i když žádný z našich neměl elektrické dráty, tak nevím…). Zážitek první - nádherný interiér hodný našeho IC či SC, ovšem s daleko větším množstvím místa (i batohy se vešly do polic nad sedačkami). Tady? Nevěřili jsme svým očím. Zážitek druhý nás rychle uklidnil - osobáček si na nic nehrál, dveře ven nikdo nezavíral, WC ani komentovat nebudu a udivilo nás snad jen to, že pod váhou našich batohů i nás samotných sedačky vydržely úpět celou cestu bez viditelného kolapsu. A opět autobus, tentokrát mnohem dusnější, plnější, houpavější a také méně organizovaný. Třeba odjížděl úplně odjinud, než měl. Anebo to byl nějaký jiný, než jsme chtěli (ale dovezl nás správně). Nebo jsme se prostě ptali špatných lidí nebo špatnou rumunštinou... A pak už pěkně pěšky s batohy na zádech. Každý den nás překvapilo, co jsme vlastně ušli a prošli (není nad maďarskou mapu Rumunska s měřítkem 1:200 000 - například vůbec neznačí rašeliniště). Ale vždy jsme nakonec dorazili k místu, kde jsme se zdárně utábořili. A na závěr dva bonusy. Plavba deseti lidí i s bagáží ("doklady si radši dejte do igelitu někam k sobě") na nalezeném prámu přes jezero. Ušetřili jsme si tím dese kilometrů a užili si krásné dopoledne na slunci. Až na naše pány (zejména Luboše a Viktora), kteří se potili u vesel, když nás vezli tam a potom vor opět zpět (a vysvětlovali přes tlumočníka místním, že ten policejní rybářský vor opravdu vrátí). Úsměvnou tečkou bylo stopování (někdy holt nečekáte, že vytoužená vesnice má jízdní řád natolik jednoduchý, že obsahuje celé dvě položky = úterý a pátek v šest hodin ráno). Pečlivě rozdělené dvojice postupně sesbíral chlapík v minibusu, který se choval (a lidi, co přistupovali jakbysmet), jako by tu trasu jezdil úplně pravidelně.

Někdo jezdí do ciziny potkávat lidi, poznat národní kulturu. I o nás se trochu otřela. Spásu nám přinesla milá slečna v informační kanceláři v Turdě. Uměla výborně anglicky, doporučila nám místní solné doly, zjistila telefonicky kdy jede náš autobus a ještě nám na několik hodin schovala do skladu bagáž. Krásným zážitkem byla stará paní s koníkem, která nám druhý večer uprostřed kopců přinesla každému kytičku borůvčí obsypaného obřími borůvkami. Byla moc milá a dlouho si s námi povídala, vůbec ji neodradilo, že jí téměř nic nerozumíme. Když odešla k chaloupkám s doškovými střechami, měla jsem dojem, že jsem alespoň o 100 let zpátky. Třetím nezapomenutelným člověkem byla paní, která nám prodala kilo brynzy. Hlavně proto, že ty brynza byla výborná! :-)
Potkávat lidi je v pořádku, co se ovšem nedoporučuje a před čím se občas i varuje, je potkávat některá zvířata. V našem případě to byli medvědi a divocí psi. Vzorně jsem večer co večer věšeli jídlo na strom (i když se občas na něco zapomnělo, že...), ale potkali jsme jen koně, krávy, mravence, býčky, komáry, dva či tři psy (z dálky a s jasným majitelem), žabičky malé jako malíček a kudlanku nábožnou. Až na komáry bylo vše v pohodě a na všudypřítomné krávy jsme si rychle zvykli (od stanu se nejlépe odhánějí tlučením ešusu o pokličku ke kotlíku).

Co splnilo vrchovatě mé očekávání byla krajina a něco přes dva dny putování téměř bez lidí. Prošli jsme krasovou oblast, lesnaté kopce, vrcholky s keříčky jalovce, borůvek a rašeliníku, viděli jsme obrovské travnaté louky a velikánské jezero nebo spíš přehradu. A v noci nebe plné hvězd - jasných od obzoru k obzoru. Vstávali jsme do ranní rosy, posedávali nedočkavě kolem vařičů, povídali si u ohníčku, zatímco obzor střídal všechny tóny končícího dne. Hledali jsme značku a putovali podle Alčiny buzoly, brodili se prašnými cestami, koupali se v ledové říčce i stojaté vodě, lezli na stromy i do prudkých kopců. Báli se deště a radovali se, že nespadla ani kapička. A hleděli do dálek na nespočet horizontů.
Bylo tam krásně. Jen těch osamělých dnů bylo na můj vkus méně než být mohlo. Ale co není, může být a s Rumunskem jsem se zcela jistě neviděla naposledy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama