Bylo nebylo

16. března 2009 v 13:25 |  Labyrint s mým jménem


Pokaždé, když slyším hrdličku, vytane mi na mysli Blansko. Byla jich tam spousta a když člověk usínal, slyšel je otevřeným oknem. Ataky hodiny odbíjející každou celou. Byly dvoje, z Náměstí svobody a kostela Sv. Martina. Každé měly svůj zvuk i čas. Úplně to slyším - první, druhá, třetí... sedmá, osmá. A pak se obvykle ozvalo z vedlejší postele do okolního šera A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Načasované přesně na věžní hodiny. A pár dětí v pyžamkách prosilo o další vyprávění. O Budulínkovi, Sněhurce, té, co se rozpustila, O Plaváčkovi a nebo o Trepifajxlovi, čertovi, co měl rád koprovku. To byla moje oblíbená. Ale ne, každý den jen jedna, dneska už spát. Dobrou noc.

Ráno pleskání bosých nohou o dlaždičky a brzké vstávání. Kde jsou ty časy? V kuchyni to už od ranních hodin voní a rádio bzučí. Snídaně a hurá ven. Kam půjdeme?K Sanatorce loupežnickou stezkou. Ne, k horní přehradě. A nebo ke kamenům? Ke krmítku? Rozhodnuto - horní přehrada. Čtyři nezbedníci neúnavně vyráží do sluncem zalitého dne. Kolem hřbitova (zapálit svíčku), nahoru cestou kolem řady vrostlých olší. Ty sázel dědeček, aby měly na jaře včely dost pylu. A už jsme tu, u vodárny stojí bzučící maringotka. To je jeho království. Zkontroluje barevná česna a vyrazíme dál. A posloucháme fascinovaně o Matičce královně a včelách Zvídalkách, co po zimě hledají první květy. Jak tančí tanečky, aby ostatní věděly kudy letět za pylem. A o rojení, trubcích a medu. Čtvero napjatých uší a ztichlé pronikavé hlásky. A pak jsme u rybníčku vodníka Čepečka, co chytal holky bez trička. Ale nám je to fuk, už se těšíme na údolí kolem potoka plné kamenů. Kolem dračí sluje pěkně potichoučku. Kluci prosí, ať je dědeček zticha, když volá ke kamenným hromadám Draku Mraku, vylez z díry, Honzíček s tebou chce změřit síly! Ale pak už je to za námi a skáčeme po kamenech. Kdo dýl vydrží nešlápnout na zem? Že budu rychlejší! Cestou zpátky se zastavujeme u kolotoče v ulici a na oběd jsme přesně v poledne.
Po obědě siesta a balení. Jde se na koupák! Deku, krém, karty, knížku a samozřejmě svačinu. Než se sní svačina, nemůže se jít na nanuka. Voda je studená a úžasná, musíme se držet pohromadě, aby nás dědeček uhlídal, ale nám to nevadí. Do "velké vody" jen s ním, ale není to nuda, závodíme, kdo vydrží déle pod vodou, kdo ujde delší kus po zábradlí, jezdíme na skluzavce a skáčeme z mola i ze skokánku. A kdo je king, přeplave celou přehradu. Pak se jde na minigolf. Kdo dá dřív dvanáctku? Pískové hrady s vodními příkopy rostou jedna radost, jen si je boříme, obrovské pískoviště je pro nás moc malé. A opatrně na jetel na louce, včeličky nás nechtějí bodnout, lae když na ně šlápnete, nemají se jak jinak bránit.
A už je pozdní odpoledne, stín dopadá na molo a my balím, babička nás čeká s večeří. Ještě zalít zahrádku a pomalu se blíží čas večerní pohádky před spaním... zazvonil zvonec... další den je u konce.
Jak nádherně dobrodružné byly ty letní dny prázdnin, kolik sporů a výprav naše malá družina zažila. A co teprve za deště v dědečkově dílně! Vyrůstaly meče, štíty, stáje pro poníky... Pěkně rovně s těmi hřebíky. Každý den byl jiný a úžasný. Na takové prázdniny jsme se všichni těšili celý školní rok. A ještě výlety do jeskyní Moravského krasu. Ne, u babičky a dědečka jsme se nikdy nenudili.
Dnes už je těm tehdy neutahataleným dětem dvakrát tolik, u vody si čtou a kolotoč už je tak nezajímá. Ale já tam jezdím pořád se stejným nadšením jako dřív. Odemknete dveře domku a dýchne na vás pohoda a klid Všude kolem je dřevo - však všechna obložení, deskové stropy i kuchyňský nábytek je dědečkova práce. Dílna nebyla jen na dětské rejdy. Oba jsou stále takové, jako vždycky byli. Hodní, usměvaví, starostliví a prostě úžasní. Dvacet let v důchodu jim dalo čas pro sebe a stvořilo svět ve světě, okolní velké problémy a povinnosti se ho netýkají. Má svá vlastní pravidla: oběd v poledne, polední klid, detektivka v televizi, křížovky a pletací jehlice na křesle. Zahrada je plná květin a zeleniny, skleník na okurky a fóliáčky na papriky. Keře rybízu a šeřík. A včely, samozřejmě. Místo maringotky stojí na zahradě dva menší domečky a radostně to v nich bzučí. Ve sklepě pak čeká med a probublává medovina... Povídání o včelách známe už tam a zpátky, ale já ho přesto poslouchám ráda znovu a znovu.
Snad nikde jinde jsem nezažila tolik krásy, pohody, radosti a lásky. A ta láska, tu tam cítíte všude. V objetí na uvítanou, povídání, společném vaření i vzájemném popichování. Zlatou svatbu už mají za sebou a dům je co chvíli plný dcer, vnoučat i pravnoučat. A o Vánocích tam září stromek se svítícími barevnými sněhuláčky, venku tiše padá sníh ozářený měkkým oranžovým světlem lamp. Z terasy jsou vidět zářící hvězdy a z dáli se ozývá odbíjení hodin. Jsou dvoje, z Náměstí svobody a kostela Sv. Martina. A stále mají každé svůj zvuk i čas...
Tam je moje oáza štěstí. Dnes vlastně můj jediný opravdový domov, ačkoli to slovo používám dost často a téměř pro každou střechu, pod kterou nějakou tu noc přespím. A musím říci, že takovýhle domov je mým snem a doufám, že jednou stvořím také takový přístav, kam se budou mí blízcí s radostí vracet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama