O prioritách

28. dubna 2010 v 8:33 |  Myšlenky myšky
Zodpovědnost nejspíš nebyla nikdy mou silnou stránkou. Možná občas a pro druhé, ale ve vztahu k mým povinnostem to bylo zpravidla o dost slabší až velmi chabé. Nejspíš to na člověka dolehne až když je situace naléhavá a nic jiného než pečlivá příprava nezbývá. Asi to na mě přišlo právě teď. Alespoň v té myšlenkové rovině.


Čas neskutečně rychle zmizel v dáli a ačkoli jsem si na svých kamarádech z ročníku nevšimla změny, někteří z nich už schánějí práci, ostatní se chystají ke státnicím a dokončují diplomovou práci. A ačkoli se mě to týká "až" za rok, začínám z toho mít obavy. Protože mi dochází, že ty vědomosti, které se mě ve škole snažili naučit, nejsou jen pro to, abych udělala zkoušy a něco mi došlo. Na mých vědomostech bude záležet, jestli ti lidé, kteří za mnou v důvěře přijdou pro léky, odejdou spokojeně s tím, co je pro ně vhodné, nebo se dostanou do vážného rizika kvůli omylu lékaře nebo špatnému léku, o kterém nikomu neřekli, ale který jim může zavařit. Jistě, nejde většinou o ohrožení života... ale občas ano a já pak budu obtížně zjišťovat, jestli bylo vše v pořádku a nebo ne. A pokud ne, kdo za to může? Já bych měla být tím posledním sítem, které zachytí všchna léková rizika a zodpovědnost k tomu patří. Navíc nechci být tou "prodavačkou" v lékárně. Chci umět pomoci od obtíží, poradit, odpovědět na otázky. Vždyť od toho tam přeci jsem.
Takže na mě dolehlo, že to všechno budu potřebovat, to všechno, co jsem za ty roky zapomněla nebo občas ani vůbec neuměla. A prošlo to. Jenže důvod se to naučit nejsou státnice, i tam to může projít. Může to projít i v praxi, ale za jakou cenu? Vím, že jsou to naivní představy, že budu umět vše. Nebudu, ale můžu umět to důležité a tomu zbytku se věnovat, dostudovávat... celoživotné vzdělávání k mnou zvolené profesi patří... Mám ale pocit, že je toho strašně moc. A obzvlášť teď, nějak se to sesypalo najednou.

Po dlouhých letech studia to vypadá, že ze mne nakonec možná bude pilný student. Jen se trochu začínám bát toho, abych neskončila jako ti, kterým jsem se dlouhé roky divila a nechápala je. Ti kteří neměli nikdy čas, protože se přece museli učit. Nechci sedět celé dny nad učením a nikam se nepodívat, nic jiného nedělat... nechci žít jenom školou... Jenže teď jsem zjistila, jak moc toho je i na těch pár zkoušek, nad jejichž počtem bych se v druháku zasmála a řekla "v pohodě, to se zvládne". Není zkouška jako zkouška a tyhle budou opravdu objemné. A navíc až na výjimky důležité pro praxi, zkoušené u státnic. Zjistila jsem, že nestíhám a začala si probírat priority a škrtat. Brigáda šla první, sbor nedlouho poté. Zbývá pár opravdu důležitých věcí, které už rušit nechci. Času bych měla mít spoustu, záleží jen na mě, jesti ho zvládnu využít k tomu, k čemu jsem ho uvolnila.

A opět je to na mé lenosti. Tak doufám, že už neubudu dělat stejné chyby... Snad mi pomůže vědomí, že svou práci dělat chci a abych mohla, musím to všechno úspěšně zvládnout. Měla bych mít v prioritách jasno. Jenže jsou věci, které prostě nemůžete srovnávat vedle sebe. A po těch dlouhých letech se cítím opravdu divně, když celý den mám ležet v učení... a nejde mi to :-( Prostě změny přišly, ale cítím se z nich opravdu nesvá a už se zase těším na červenec, na slunce, trávu a lesy, na klid a pohodu. Už aby to bylo za mnou a všechno jsem to zvládla. Jenže k tomu je třeba snaha. Nezbývá než doufat, že jsem na dobré cestě a nesejdu z ní. A učit se :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barya Barya | 30. dubna 2010 v 0:47 | Reagovat

Ani nevíš, jak ti rozumím, alespoň co se týká ležení v učení. A taky se moc těším na léto. Ale abychom si ho mohly užít, musíme to zvládnout - obě dvě.  Hodně síly a vůle přeju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama