Červenec 2010

Nádech, výdech... a přemýšlet proč

13. července 2010 v 22:26 Střípky bytí
Opět jsem si ověřila, že jsem občas na štíru s jednou ze čtyř dohod - tou, která praví "neberte si nic osobně". Je to naprosto správná a úžasná věc, ale občas je velice těžká. Zejména když se o něco docela nesobecky snažíte a pak přijde ťafka. Jednou je to málo kvalitní, jindy odbyté a nebo vlastně všechno úplně špatně. Člověk má chuť se na všechno vykašlat a nechat to na těch, kdo tak dobře ví, jak to má být.
Jenže tady nastává ten problém. Takoví lidé zpravidla vůbec nejsou ochotni něco takového dělat, mají jiné starosti a jediné, čím jsou ochotni přispět ke společnému dílu, je kritika (která je přece velice důležitá a dle zákonů demokracie na ni mají neodpiratelné právo). To je věc, která prostě namíchne a rozum nad ní zůstává stát. Uvažovala jsem, zda se takoví lidé dokonce nesnaží takovým přístupem zničit ten obrovský motor idejí a motivace, který nás žene dál a dál do realizace nových plánů. Ale naznala jsem, že to bych to opravdu brala moc osobně :-)

Když to tak vcelku zvážím, jsem vlastně vděčná, že se občas takoví lidé objeví. Tím spíš jsi mohu uvědomit ten rozdíl, když někdo tvoří a snaží se a jiný o tom jen mluví a nelíbí se mu, co udělali ostatní. A ať je to sebeneumělejší a občas trochu kostrbaté, mám z toho dobrý pocit. Pocit, že můj čas stále ještě nespočívá ve výběru hospody pro setkání s kamarády a nebo virtuální realitě. Jsem ráda, že za mnou zůstane práce, která obohatí život mých blízkých a těch zatím ještě neznámých, pro které připravuji akce. To vědomí hodnotnosti mi za ta občasná zaškobrtnutí plná rozhořčení a demotivace stojí. Protože si díky nim nakonec vždy uvědomím, že to, co dělám, má opravdu smysl.

Kouzlo Jeseníků

13. července 2010 v 22:03 Cesty za obrzor
Vím to už pár let, ale s každou návštěvou je mi to jasnější. Tahle byla zvlášť silná. Po všech stránkách. První červencový týden se nesl ve znamení protikladů - vedra a intenzivního deště, větru na hřebeni skal a tetelícím se vzduchu nad asfaltovou cestou, pocitu absolutního klidu a rozladěností nad tím "ja někdo může...". V celkovém součtu jsem se ale naučila přijmout teplo asfaltu a vyhřívat se na něm, mít dobrý pocit z vystoupaného kopce s batohem na zádech a říci si "je to přece jejich život, tak co..."


Nabrat dech

2. července 2010 v 7:07 Střípky bytí
Mám pocit, že se mi letos moc nedaří. Jako by se vytratila vůle a schopnost na něčem soustavně pracovat, opravdu beze zbytku se snažit a jít si za svým. Hlavní převládající pocit je touha "ať už to mám za sebou". Navzodry tomu se jedná o důležité věci, takže se vastně trochu nechápu. Jediné vysvětlení vidím v tom, že se učím průběžně snad už od prosince a v podstatě jsem neměla možnost pořádně vysadit a opravdu si odpočinout. Pořád bylo co dodělávat, opravovat neúspěchy a snažit se získat zápočty.

Po včerejšku mám za sebou zase výrazný schod na cestě dál. Už se nemusím bát, že se nedostanu do dalšího ročníku. Zbývá už jen boj o možnost nastoupit na praxi a o to, netahat si žádnou zkuoušku do dašlího roku. A ačkoli to nebylo nic, na co bych mohla být extra hrdá, jsem opravdu hodně ráda, že jsem to včera zvládla. Mám dojem, že stres bude ještě chvíli přetrvávat. Ani včera jsem si kvůli vlně adrenalinu v noci při domlouvání červencové zkoušky mailem neodpočinula. Za poslední dvě noci jsem spala tak osm hodin a to jsem ještě měla dost děsivé sny a už v pět jsem zase nemohla usnout...

Tak doufám, že se z toho vyhrabu a nesmírně se těším na dnešní cestu do Jeseníků, kde strávím nádherných deset dní a vykašlu se na celou civilizaci, školu a vůbec. Za pár hodin už budu na cestě. A ačkoli ze mě dnes a zítra asi těžko bude vzorný organizátor, který vstává první a chodí spát poslední, vše zařídí a ještě je stále v dobré náladě, tak myslím, že to budou opravdu příjemně strávene dny, na který se vlastně těším už od poloviny května. A ta dobrá nálada, tak ta mi (budu-li zrovna vzhůru) půjde dobře :-)