Kouzlo Jeseníků

13. července 2010 v 22:03 |  Cesty za obrzor
Vím to už pár let, ale s každou návštěvou je mi to jasnější. Tahle byla zvlášť silná. Po všech stránkách. První červencový týden se nesl ve znamení protikladů - vedra a intenzivního deště, větru na hřebeni skal a tetelícím se vzduchu nad asfaltovou cestou, pocitu absolutního klidu a rozladěností nad tím "ja někdo může...". V celkovém součtu jsem se ale naučila přijmout teplo asfaltu a vyhřívat se na něm, mít dobrý pocit z vystoupaného kopce s batohem na zádech a říci si "je to přece jejich život, tak co..."


Mám pocit, že ten osamělý kout u potoka, který neúnavně zpívá (a někdo z něj prý slyší i hlasy, ale já naštěstí ne), je něco jako oáza klidu a míru. A v ideálním případě je kombinovaná s intenzivní prací a alespoň pár hodinami chůze denně. Ta představa mě těšila už od května a nezklamala. Opět jsem pocítila ten klid a pocit, kdy mám před sebou výsledek své vlastní práce. Ono možná to benediktinské "ora et labora" mělo něco do sebe.

Navíc tentokrát jsem se zase podívala na hřeben. Výhled ze skal Točníku je neopakovatelný, chybělo mu jen moře borůvek, které se kolem nich rozleje až v srpnu. Červená hora a Kamenné okno mě stále láká a pořád nemůžu přijít na to, proč vlastně. Musím tam někdy až kolem nebude tolik turistů, třeba mi sama napoví :-) A znovu jsem viděla skalnatou hlavu Vozky, která je vidět z daleka, jak vystupuje nad stromy na jeho vrcholu. Je z ní úžasný rozhled - od Pradědu až po Kralický Sněžník a ještě dál, kde jsem tušila Orlické hory, ale nejsem si tím jistá. Vypadá to, jak by všude kolem byly na všechny strany (s výjimkou polských rovin na severním obzoru) samé kopce a horské masivy. Horizont za horizontem se ztrácel v dálce a slunce pálilo jako o život. Bylo tam překrásně.
Navíc jsme se vydali na cestu skoro až k polským hranicím, na Folklórní kosení luk zvaných Holendry u vesnice Chebzí. Za zvuků cimbálu se několik desítek různorodých postav s kosami a hráběmi sešlo v šest ráno u hájenky a vydalo se ještě za rosy kosit. A byla to nádhera, protože pod hustou trávou rostly desítky neobyčejně velikých lesních jahod, jen jen je utrhnout a pochutnat si na nich :-)

A potom voda - prameny, potůčky, potoky a vodopády. Šumí, skáčou, zpívají a ženou se tou krajinou snad na každém kroku a člověk nemusí mít obavy se z nich napít. Kdy se Vám poštěstí koupat se v potoce, ze kterého se pak i napijete? A vodu mají lahodnou, v letních vedrech nádherně ledovou... Radost se napít a omýt si obličej.

Bylo by ještě mnoho důvodů, proč jsou Jeseníky jediné na světě. V neposlední řadě i místní lidé a atmosféra, která tu vládne. Ale proč vypočítávat, když pokaždé naleznete něco nového. Mě stačí vědět, že to je krajina, kde jsem nechala kus srdce a vím, že se tam navzdory vzádlenosti budu vždycky a ráda vracet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama