Na světě je tolik krásy

28. září 2010 v 17:50 |  Cesty za obrzor
Letos jsem si opět rozšířila obzory. Možná víc než který jiný rok předtím, protože jsem se vydala do Turecka a poprvé v životě se na jeho cestách spolehla na autostop. A ačkoli stále nejsem přesvědčena, že bych stopovala sama, ve dvojici to šlo skvěle. Dokonce i s velkými batohy a na velké vzdálenosti. A je pravda, že tak pestrých zážitků bychom se v autobuse či vlaku nejspíš nedočkali. Co však bylo na Turecku nejvíc poutavé byla jeho podivuhodně krásná krajina.


Je to krása plná paradoxů. Zejména uprostřed léta, které je na většině území velice suché. Po čase Vás přestanou udivovat hluboká kamenitá řečiště bez kapky vody. Většina středního a východního Turecka vypadá jako kopcovitá poušť porostlá suchou, žlutou a nízkou trávou. Kameny zde často vystupují z kopců, jako by byly ukryté uvnitř a vítr je odhaloval obrušováním hlíny. Stromy jsou pouze podél řek a potoků a to ještě musí být voda v korytech téměř celý rok. I tak se tísní pouze v jejím blízkém okolí a zbytek krajiny přenechávají trávě. Jenže zelenou jsme za své putování viděli jen párkrát. Nemilého překvapení jsme se dočkali, když jsme se rozhodli jeden příjemný kopeček vylézt. Ta elegantní pískově žlutá tráva pokrývající většinu kopců rozhodně není bezbrannou křehkou květenou. Pokud se s ní rozhodnete sblížit víc, narazíte na desítky trnů a bodláků. Krom strnišť byly snad všechny květiny trnité a jejich drobné plody připomínaly hlavice válečných zbraní středověku. Už se ani moc nedivím tomu, že v Turecku není běžné chodit do přírody stanovat...

Přesto mají kopce sledované z okénka projíždějícího kamionu vlastní kouzlo - jsou měkké a symetrické, nízké i vysoké, občas i skalnaté a divoké. Jedno údolí bylo desítky kilometrů vyplněno černými kameny připomínajícími rozvaliny cesta a pevností. Ale byla to všechno "jen" ztuhlá láva. Kam až oko dohlédlo. Zdálky jsme se seznámili i s dvěma nejvyššími horami Turecka, ačkoli Ararat se nám snažil ztratit v mracích.
Když už člověk narazil na opravdu velkou a tekoucí řeku, byly kolem ní buď políčka a pásy zeleně nebo nepřístupná rokle vymletá do okolních kopců. U nich jsem zjistila, že již nemám potřebu vidět Grand Canyon. Pohled na dvě v hloubce se klikatící řeky svírající svým soutokem pradávné arménské město Ani plné trosek chrámů byl opravdu neopakovatelný. Kolem nich nebylo po zeleni ani památky, jen jeskyně v obnažených skalách. A desítky kilometrů jen suchá žlutá tráva a ojedinělé kurdské vesničky. Krajina působila opuštěně a nekonečně a já byla ráda, že tam nikde nemusíme přemýšlet o noclehu.
A jak byla tato místa suchá a nehostinná, tak byl sever Turecka zelený a úrodný. Dozrávající plody fíkovníků mě okouzlily asi nejvíc. Ale kilometry keřů lískových ořechů a hromady skořápek dosahující téměř prvního patra domů mě opravdu překvapily. Dokonce jsme pytlík dostali, když jsme se ptali na cestu. Byly výborné. A samozřejmě moře. Písčité pláže s mušličkami a kamenité s malými i velkými kraby, kteří utíkali před příbojem, ale přesto je nepřestával lákat. Ačkoli je možná víc lákaly vůně toho, co s sebou přinášel na břeh. Poprvé jsem se koupala v moři. V místech, kde se moře stýká s vysokými útesy a rozbíjí o ně své vlny jsou prý v zimě, kdy je příliv i vítr silnější, i o několik metrů vyšší, než jsme viděli. Téměř se tomu nedá uvěřit.

Opravdu bylo Turecko krásné a určitě jsme toho viděli jen zlomek. Má však i své stinné stránky. Lépe řečeno je má značná část turecké populace. Povědomí o enviromentální výchově a ohleduplnosti k okolí je zde ještě v plenkách. A tak by Vás nemělo zaskočit, když na ulicích šlapete v odpadcích a čáru přílivu poznáte podle hromádek plastových lahví, obalů či zátek a místy i skla. Abych Turkům nekřivdila, tak musím uznat, že ve městech koše jsou, čistota a hygiena v budovách je na vysoké úrovni a u břehů jezer a pláží ve městech jsou odpadky sbírávány. Pokud ale nepořádek kolem jezera van stihli místní udělat za jeden den, tak to vůbec není povzbudivé. Jezero Van má ještě jednu zvláštnost. Je proslulé svou azurovou barvou a z dálky připomíná lesknoucí se lagunu. Zblízka však jsou jeho vody kalné řasami a obležené odpadky. A minerálů je ve vodě tolik, že máte pocit, jako by to byl hořko-sladký roztok mýdla. Prý se v něm dá i prát, ale minimálně v námi navštíveném místě bych to nedoporučovala.

Ke svým kulturním památkám pak Turci přistupují vlastním způsobem. Každé větší město má nad sebou na kopečku místní hrad - Kale. Často prastarý objekt, jehož kameny se drolí a zdi postupně ohlodává čas. Ale zřejmě jen tam, kde není dost peněz. Jinde se čile staví, opravuje a v hlavní roli se tu spolu s novými i starými kameny objevuje beton. Místa jsou pak daleko zajímavější pro návštěvníky - nové vyhlídky, ochozy, lavičky a odpočívadla. Ale nutno říct, že kontrast se staršími částmi Kale je přinejmenším zvláštní. A genius loci se postupně ztrácí. Nejspíš myslí Turci víc na lidi než na historii. Je to vidět i na tom, že stovky let starými chrámy s nástěnnými malbami se smíte procházet volně a nikdo (ani tabule) Vás neupozorňuje, abyste se ničeho nedotýkali. Snad jen kolem otevřených a nevybraných hrobů ve skále byly nataženy symbolické pásky a tím spíš , že jinde nebyly, nikoho ani nenapadlo je nerespektovat. Mám pocit, že u nás by bylo vše pečlivě vybráno, malby šetrně sejmuty a uzamčeny v muzeu. A musím uznat, že všem těm místům slušely víc a dotvářely tam velmi silnou atmosféru.

Možná jsme zvolili špatný směr, že jsme ke konci potkávali jen vyprahlá místa. Možná nás udolala města, z nichž málokteré mělo pod sto tisíc obyvatel (samotný Istanbul jich má skoro dvakrát víc než Česká republika). Možná to byla ta neuvěřitelnost přechodu z pustiny rovnou v paneláky, které měly v Ankaře běžně třicet pater. Jsem si jistá, že mešitami a bělostnými minarety, jejichž pokovené střechy zářily do daleka, to nebylo. Ani lidmi, ti byli milí a přátelští. Ale ke konci našeho putování jsem se začínala těšit zpět. Na zelené kopce a hluboké lesy. Na místa, kde můžu bez obav pít z potoků a pramenů. Vím, že to zdaleka neplatí v Čechách a na Moravě všude, ale je tu takových míst rozhodně mnohem víc. A ačkoli Turecko je vskutku nádherná a obdivuhodná země, která rozhodně neřekla své poslední slovo, tak doma je doma. A můj domov je a vždy bude v české krajině.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama