Listopad 2010

Počítačová inteligence

30. listopadu 2010 v 12:57 Střípky bytí
Čas běží a naše společnost se vyvíjí. Netýká se to jen technologií, ale přijde mi, že na těch je to vidět nejdramatičtěji. Tak místo dopisů dnes většina lidí používá e-mail a sedává a čte u počítače. Vzhledem k tomu, že mám mnoho cenných přátel, kteří dopisy psát nezvládají, ale mail je pro ně naprosto v pohodě, tak ho nezatracuji a vcelku dost používám. Jenže to občas přináší i drobné obtíže a nedorozumění způsobené podivnou inteligencí skrytou za monitorem. Místy z toho jde až děs... Třeba dneska jsem se asi podruhé v životě podívala do spamů, které mi můj hodný mail přetřídil, aby mi ulehčil. Jenže jsem zjistila, že to s jeho schopnostmi nebude až tak zářné. Zprávu, na kterou už několik dní čekám a těším se na ni, jsem našla zcela nepochopitelně mezi anglickými a ruským reklamními texty. Přitom k tomu nebyl jediný důvod - byla česky, z českého mailu, který mám v adresáři. Zvláštní. Spolu s ní jsem tam našla ještě zhruba pět podobných a ačkoli nebyly tak důležité, tak mě to zjištění docela zamrzelo. Kdyby tak ta krabička dokázala přetřídit sama všechny ty přeposílané blbosti, aby mi v poště zbyly jen zprávy od lidí, o které opravdu stojím. Jenže tak daleko pokrok ještě nedospěl. A ještě že tak, vždyť kdyby zvládl takovou náročnou věc, jak rozsáhlé chyby by nastaly v momentě, kdy by bylo něco špatně??? Někdy mám opravdu pocit, že všechny ty šikovné vynálezy a výdobytky civilizace mají i svou odvrácenou stranu. A málo o ní přemýšlíme, pokud nás něco takového vůbec napadne.

Není náhod

17. listopadu 2010 v 17:26 Myšlenky myšky
Dnes jsem dostala nečekaný dárek s věnováním. Potvrdilo mi to, že ty tak zvané náhody, vůbec nejsou náhody a má to nějaký smysl. Zrovna dnes ráno jsem totiž přemýšlela o tom, že bych se chtěla vrátit k něčemu, co jsem před několika lety nakousla a nechala být. A tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. Možná ještě víc.

Zas a znova... dokola

17. listopadu 2010 v 17:18 Střípky bytí
Prožila jsem dva víkendy učením, zkoušením a opakováním toho, co jsem se už naučila. A ne jen tak, ze sešitu a z učebnice, ale v praxi. Jak to kdo prožil hluboko záleželo na každém z nás. Šlo si z toho udělat sranda procházku - jsou to přece jen simulace, je to "jenom jako". Šlo to ale vzít vážně a občas si zabalancovat na hraně. Psychicky. Já si vybrala tu druhou možnost a nelituju toho. Všechno jsem nakonec zvládla a dalo mi to hodně. Možná víc, než si dneska uvědomuju. A za tu možnost to prožít jsem ohromě ráda. I kvůli dvacítce skvělých lidí, které jsem doufám neviděla naposledy. Ale to je zatím ve hvězdách.

A o čem je vlastně řeč? V rámci grantového projektu Klíče pro život jsem měla možnost si projít kurzem první pomoci ZDrSEM a absolutně doporučuji. Nečekejte s nácvikem. Až se něco přihodí a vy nebudete vědět, co s tím, může na tom záviset něčí život.