Březen 2011

Za zatáčkou

20. března 2011 v 14:59 Labyrint s mým jménem
Znáte tu relativitu času, pospíchá, když by měl zpomalit, a vleče se, když o to stojíte nejméně. Poslední dobou mám pocit, že zvládne obojí zároveň. Umí se zastavit na místě a čekat, co udělám. A zároveň ubíhá chvíle za chvílí a já si najednou uvědomím, že jsem očekáváním prožila víc jak půl roku, jako by to byl týden.
A přece se stále nic nemění a je třeba dodělat, co jsem rozdělala. Uzavřít s dobrým pocitem zase jednu zásuvku, abych mohla otevřít jiné. Jenže ačkoli by to bylo nejspíš snazší, nikdy jsem se neuměla dívat pouze do jedné a další otevřít ve chvíli, kdy budu mít čas jen a jen na ni. Možná je teď ta chvíle, kdy bych měla postupně pozavírat alespoň některé z té spousty.

Jsem v mezidobí, čekám, až se něco stane, všechno se několikrát pootáčí vzhůru nohama a zpět. A pak budu hledat nový směr své cesty. Přesto jsou tyhle chvíle nejspíš důležité, mám čas si uvědomit své okolí a trochu si všechno srovnat v hlavě. Zvolnit tempo a zamyslet se. Zvláštní je, že si mě samy hledají věci, které jsem dávno chtěla vyzkoušet, ale nebyl na ně čas a možná ani správná doba - knížky, myšlenky, rozhodnutí. Bez plánování. Ze stran, kde bych je čekala nejméně.
A kdyby nic jiného nebylo jisté, tak že přijde jaro. Ono už vlastně skoro je a všechno kolem se probouzí k životu, k aktivitě. Tak se taky nechám probudit a začnu čekat aktivně. I když netuším, co bude za zatáčkou, cesta k ní se mi bude určitě líbit. A jsem moc zvědavá, co na mě čeká za ní.