Za zatáčkou

20. března 2011 v 14:59 |  Labyrint s mým jménem
Znáte tu relativitu času, pospíchá, když by měl zpomalit, a vleče se, když o to stojíte nejméně. Poslední dobou mám pocit, že zvládne obojí zároveň. Umí se zastavit na místě a čekat, co udělám. A zároveň ubíhá chvíle za chvílí a já si najednou uvědomím, že jsem očekáváním prožila víc jak půl roku, jako by to byl týden.
A přece se stále nic nemění a je třeba dodělat, co jsem rozdělala. Uzavřít s dobrým pocitem zase jednu zásuvku, abych mohla otevřít jiné. Jenže ačkoli by to bylo nejspíš snazší, nikdy jsem se neuměla dívat pouze do jedné a další otevřít ve chvíli, kdy budu mít čas jen a jen na ni. Možná je teď ta chvíle, kdy bych měla postupně pozavírat alespoň některé z té spousty.

Jsem v mezidobí, čekám, až se něco stane, všechno se několikrát pootáčí vzhůru nohama a zpět. A pak budu hledat nový směr své cesty. Přesto jsou tyhle chvíle nejspíš důležité, mám čas si uvědomit své okolí a trochu si všechno srovnat v hlavě. Zvolnit tempo a zamyslet se. Zvláštní je, že si mě samy hledají věci, které jsem dávno chtěla vyzkoušet, ale nebyl na ně čas a možná ani správná doba - knížky, myšlenky, rozhodnutí. Bez plánování. Ze stran, kde bych je čekala nejméně.
A kdyby nic jiného nebylo jisté, tak že přijde jaro. Ono už vlastně skoro je a všechno kolem se probouzí k životu, k aktivitě. Tak se taky nechám probudit a začnu čekat aktivně. I když netuším, co bude za zatáčkou, cesta k ní se mi bude určitě líbit. A jsem moc zvědavá, co na mě čeká za ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama