Červenec 2011

Umění štěstí tady a teď

24. července 2011 v 20:19 Labyrint s mým jménem
O tom, že je to ta správná cesta, vím už roky. Jenže ono se to lehce řekne - nenechte své myšlenky utéct k budoucnosti a neutápějte se v minulosti, aby vám neutkla přítomnost. Přítomnost je to, co žijeme. Celý náš život ne součtem vteřin přítomného "teď". Ale vždycky bylo tak nesmírně těžké se zbavit myšlenek na budoucí povinnosti. Stejně tak bylo nesmírně příjemné se ztratit v krásných vzpomínkách. A tak mi přítomnost unikala. Občas víc, občas míň. A protože mi hodně nešlo žít jen v přítomnosti, postupně jsem tenhle přístup v hlavě zasunula do zadního a vlastně na něj skoro úplně zapomněla.

Vynořil se až teď, v posledních několika týdnech. Možná proto, že před sebou mám velkou neznámou a rozhodla jsem se, že si užiju poslední prázdniny. Možná proto, že mám najednou pocit, že řešení důležitých problémů počká. Ale každopádně jsem z ničeho nic zjistila, že dokážu žít v přítomném okamžiku a plně se z něho radovat. Nasávat to štěsí, které mě potkalo - že smím vidět nádhernou krajinu, že v noci svítí úplněk, že nikam nespěchám, že je mi dobře a teplo a kolem mě jsou lidi, které mám ráda. Ačkoli jsem to vůbec nečekala, jsem teď spokojená a našla jsem si cestu, jak si vážit každého příjemného okamžiku. A svět je díky tomu mnohem krásnější.

Brdské hřebeny

17. července 2011 v 23:31 Cesty za obrzor
Byla to jednoduše krása. Na počátku byl nápad vyrazit na vandr na Brdy, pár mailů a naplánovaná (již předem jasná :-)) trasa a průvodce. A světe div se, všechno vyšlo a bylo nám nádherně.

A tak jsme mohli prožít překvapivě chladnou letní noc pod širákem. Z naprosto jasné noční oblohy zářil obrovitý úplněk a osvětloval les téměř jako ve dne. Všechny hvězdy zastínil, jen vzdálená planeta se vznášela nad vrcholky stromů. Snad Jupiter. Ráno jsme setřásli sousedy mravence a vyrazili dál, až na slunečnou planinu Toku s dalekými výhledy. Na Točník i na Zbiroh, na vzdálený radar, hřeben před Jinci i Plešivec. Obloha byla bez mráčku a my si tam dali snídani v borůvčí.

Letní slunce se snášelo na Brdy a my jsme si ho užívali. Na dopadové ploše a přístupném bunkru, který jsme celý prolezli a na jeho střeše našli trsy mateřídoušky. Na Jindřichově skále, kde jsme dokonce potkali i horolezce. Na rozpadajících se hradbách Valdeku, který už nemá most a opravy se zřejmě týkaly pouze gotických oblouků vstubních bran. A také jsme se sušili po koupeli v rybníčku plném pulců a překvapivě obleženém podél hráze koupajícími se lidmi. Na rozdíl od nás v něm byla prohřátá jen tenoučká vrstva vody přímo na hladině. A možná právě proto byl přesně tím, co jsme v horkém dni potřebovali.

Ještě před západem slunce jsme z posledních sil vystoupili na vrchol Plešivce a podívali se z Kazatelny zpět na místa, kudy jsme prošli. A pak už nás čekal rozdělaný oheň a příjemná společnost, ve které jsme se zvlona usmívali a usínali při soukromém koncertě dlouho do noci. Pohoda, klid, příjemná únava a teplo ve spacáku. Co víc si člověk může přát? Tenhle víkend se po dlouhé době vydařil tak, že jsem s radostí a naplno žila pouze přítomností a nepřemýšlela o ničem jiném. Byla to jednoduše krása.


Far Far Away

12. července 2011 v 11:39 Labyrint s mým jménem
Many years ago I´ve been a litlle girl living inside her loved books and fairy tales. I´ve lived all that adventures, feeled all emotions with my favourite beings. That was my only real word and I loved it. Sometimes it was the only sense of my life.

Many things have changed since that time. Some years I had no time for any of that beautiful books waiting around me. But that hard times are gone. I am not same, I´ve changed a lot, but I still know how to lost mysefl in pages of stories and live inside them. It isn´t my only life, it isn´t escape from the real world. It´s my own way to open castle of many ways hidden in my heart and make it move into my real life.

Něco končí, něco začíná

12. července 2011 v 11:29 Střípky bytí
Poslední dobou jsem nestíhala vnímat, co se děje. Nezvládala chápat, co vlastně dělám ani co se děje kolem mě. Mám pocit, že mi ještě teď mnoho věcí nedochází. Ale i tak něco končí. Čas, kdy jsem chodila do školy a dělala úkoly. A tak čekám, co bude následovat. Oficiálně vím, jak by měla budoucnost vypadat. Jenže s budoucností si nikdy nemůžete být jisti, co skutečně přinese. A tak čekám a těším se na to, co bude.

Zároveň si ale uvědomuji, kolik toho mám, co co můžu být vděčná. Neomezuje mě žádný hendikep. Mám krásné místo, kam se můžu vždy vrátit a budu vítaná. A ne jedno. Mám vzdělání. Mám možnost radovat se z každé blbosti. Mám kolem sebe skvělé lidi a není jich málo. A pro ně bych chtěla psát tyto řádky. Pro všechny ty, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem. Pro ty, kteří mi odpoví na dopis nebo e-mail. Pro ty, kteří se mi nebojí zavolat, když mě dlouho nevidí. Pro ty, k nimž můžu přijít či přijet a radovat se s nimi. Pro ty, s kterými můžu ležet pod hvězdnou oblohou a hledět na hvězdy. Pro ty, se kterými ráda probdím půl noci i celou. Pro ty, před nimiž nemám tajemství. Pro ty, kteří se nebojí říct si o pomoct. Pro vás všechny, na které myslím a mám vás ráda. Děkuji vám a jsem obrovsky vděčná... že prostě jste. A buďte si jisti, že ačkoli něco končí, tak naše společná cesta jde dál. Tak dlouho, jak budeme chtít.