Červen 2013

Jména

22. června 2013 v 2:29 Střípky bytí
Tak dneska sloužím se svou jmenovkyní. Tedy... bývalou jmenovkyní. Úplně mě to jméno vedle razítka a podpisu zaskočilo. Zvlášť vypsané tiskacími písmeny. Není to tak dlouho, co jsem ho vypisovala sama a slyšela bych na ně. A teď? Přijde mi vlastně napůl cizí. Většina rodiny se jmenuje jinak a v momentě, kdy jsem začala denně telefonovat, zvedat zvonící sluchátka a hlásit se jménem, už jsem se jmenovala jinak.


A tak to může znít divně, ale je to jako dávné déja vu. Opravdu zvláštní ho teď vidět napsané... jako by uplynuly věky od těch dob... jako by to ani nebyla pravda... zvlášť v tom nočním stavu bdění a neúnavy... Vskutku zvláštní.

Závany vůně

20. června 2013 v 21:06 Střípky bytí
Stojím na zastávce, nikde nikdo... v dálce ulice se tyčí věže kostela, přijíždí tramvaj. Zvedá se vítr a přináší vůni akátů... vůni posledních dní, zářivých očí a štěstí okamžiku. Nese okvětní lístky směrem ke mně. Voní... Správné místo. Správný čas.

Mířím přes náměstí do kavárny. Kráčím parkem a pak to ucítím. Ony už kvetou růže??? Tak dlouho už jsem je necítlia. Stačí projít kolem... je jich tolik!

Stánek s opalovacími krémy je tak trochu za trest. Tedy... z mojí dobré vůle, aby v tom kolegyně nebyly samy. Nakonec tam nikdo z Ladivalu není a zbylo to jen na nás... a venku v tom vedru. A pak... jsme přesunuli slunečník i stoly pod veliký kvetoucí jasmínový keř... a tak jsem mohla sedět hodinu a půl v jeho stínu. Nakonec na tom něco bylo :-)

A v království pod lipou... kvetou lípy a v jejich korunách koncertují pilné včely.

Jen černý bez už na Moravě nekvete. Snad tedy ve středních Čechách. A nebo jsem opět něco propásla...

Jak jsem se probudila

19. června 2013 v 10:00 Střípky bytí
Ze spánku, snění
mě probuzení
vytrhlo nečekaně.
Divím se velmi,
že líté šelmy
sedí po každé straně.

Čekaly dlouze,
dřív trpěny pouze.
Zvětřily příležitost,
že pozornost klesla,
již má hlava nesla.
Přiblížily se dost.

To jsem se lekla,
že síly pekla
mě pro slabost dohonily.
Však nevzdám se davu,
vychutnávám kávu
a vzbudím i svoje síly.

A sama se divím... jak jsem jen mohla zapomenout na tolik důležitých věcí?

Reklama na ticho

19. června 2013 v 9:59 Myšlenky myšky
Na našem patře jsou tři laboratoře. V první hraje od rána hlasité rádio a místy se odtud ještě hlasitěji ozývají komnetáře dnešního vydání Blesku nebo podobných stěžejních zdrojů informací. Občas člověk zjistí věci... které doopravdy nechtěl vědět. Nejsem tam dlouho, takže když je toho na mě příliš, reaguji tichým až hlasitým smíchem... zdánlivě bez důvodu. Ostatní zpravidla obrací oči v sloup případně zatínají zuby. V druhé laborce hraje také rádio. Vcelku tiše a vkusně, jinou stanici než v laboratoři první... takže pokud se vám jedna píseň nelíbí, stačí překonat území, kdy slyšíte obě, a hned je změna... U nás v místnosti žádné rádio není. Čím déle tam jsem, tím jsem za to raději. Občas se člověk prostě potřebuje soustředit... Kolegyně říká: "Nevadí mi, když se mluví, vadí mi když se mluví jen proto, aby se mluvilo." Něco na tom bude.

Rádio je přesto někdy zajímavý zdroj inspirace, to když slyším nějakou píseň a ponoukne mě to si najít její text, případně akordy... a pak to všechno pokupě vytisknout a zahrát. Tentokrát to byla paradoxně Reklama na ticho.

A spolu s ní jsem se zamyslela nad tím, jak mnoho významů může mít ticho. S mnoha lidmi se příjemně hovoří. Méně už je těch, s nimiž se stejně příjemně mlčí. Ticho umí hladit, vyjadřovat souznění a klid, navracet vyrovnanost a spokojenost, odhalovat očekávání, zrcadlit uvolnění, odpočinek, štěstí. Umí ale také oznamovat dusno před bouří, drnčet v uších, vhánět stud do tváří, vyšponovat trému a strach, vytvořit propast, ukázat nevědomost, upozornit na nerozhodnost, mluvit o smutku, vyjádřit konec. Tichem lze odsuzovat, zraňovat, vyčítat, trestat.
Ticho je stejně mocná zbraň jako slova. Měli bychom se s ním učit víc zacházet. Jeho poselství a síla záleží na tom, kdo ho vysílá a stejně tak na tom, kdo jej přijímá. A ticho přírody na nás působí podle stavu našeho já, protože to je jedna z mála chvil, kdy jsme sami se sebou... a musíme si naslouchat, vyjít sami se sebou.
Ticho je možnost.... může být darem, prokletím i výzvou.

Když o tom tak přemýšlím, už velmi dlouho jsem se nikam nevypravila sama s batohem na tiché putování. Začíná mi to chybět... to je dobře, že už není zima...

House of many ways

19. června 2013 v 6:40 Labyrint s mým jménem

Vedou mi z duše
rosou i suše
mnohá dvířka. Vždy s nadějí.

Vždy mají svůj čas,
slyším jejich hlas...
a jiná zamknu raději.