Srpen 2013

Hudba v ulicích

16. srpna 2013 v 12:52 Střípky bytí
Jela jsem domů, ale něco mě strašně nutilo vystoupit na Náměstí Míru… a tak jsem neodolala a udělala to. Myslela jsem, že mě k sobě táhne gotická katedrála tak, jak to občas dělává. Ale napůl cesty k ní jsem se probrala ze svého omylu. Na prostranství mezi lavičkami stálo piano. Samo. A mě bylo jasné, že to ono mě volalo k sobě. Když jsem přišla blíž, potvrdila se má naděje - ano, na toto piano si smí zahrát kdokoli z kolemjdoucích, kdo bude chtít. Úžasné! Takové piano jsem v Lyonu cíleně hledala, ale když jsem ho konečně našla, byl u něj výrazně lepší hráč a já ho nechtěla rušit. I poslech byl krásný. Tohle piano ale bylo opuštěné. I když jsme se tam sešly dvě a slečna na mě byla tak hodná a dala mi přednost…

A tak jsem po dlouhé době hrála a bylo mi úplně jedno, že někdo kolem poslouchá. Vlastně jsem na to úplně zapomněla. A hrála jsem a hrála a ztrácela se v tónech, až nebylo nic než ony a zněly. Když jsem vstala a vyrazila domů, překvapil mě potlesk. A když jsem se vzdalovala, zněl za mnou rychlý rytmus dalšího hráče. Mnohem lepšího než já… Ale i tak jsem odcházela velice šťastná a prozářená radostí. Všechny úzkosti a strachy, které mě svíraly celý den, byly pryč. Stále více mi bylo jasné, že hudba je správná cesta.

Včera jsem se vracela domů. Z nástupiště do podchodu, do haly, jezdící schody… A pak jsem to uslyšela! V hale Hlavního nádraží stojí také piano a u něj stálo asi dvacet lidí a tleskalo a zpívalo. Byla to nádhera! Široký úsměv mi ještě dlouho zůstal na tváři… Schválně jsem šla z metra pěšky na tramvaj o zastávku dál… ano, a piano před kostelem stále stálo i večer a bylo pečlivě přetažené plachtou, aby mu neublížil déšť a rosa. Je to úžasný projekt. Minimálně ve mně se při každém setkání s ním zažehne plamen radosti a štěstí.

www.piananaulici.cz

Proč?

4. srpna 2013 v 23:09 Labyrint s mým jménem
Ranní nebe z mraků jasné,
znovu překvapivě krásné
probralo po noci bdění
na vteřinu k zamyšlení.

Proč je srdce přístavem
nejednomu korábu?
Na co příště pohlédnem,
až zrak padne za hradbu?

Oč by byl svět jednodušší,
kdyby měly pravdu báje
a člověk byl způli duší
s tím, že někde ta druhá je?

Proč se někdy vkrade... Proč?
Tak se točí kolotoč...

To se mysl zapomněla,
snad že přesmíru dnes bděla
a obešla moudrost těla,
jako by to nevěděla:

Že si cestu ztěžuje
tím, že si tu stěžuje.
Jen co mysl odletí...
Život je teď - přijetí.