Září 2014

Špatný den...

15. září 2014 v 22:15 Střípky bytí
Tak trochu jako by to byla zkouška. Přijdu si fakt divně. Přijde mi to nefér a mám chuť lecos vzdát. Ano, asi to je zkouška. Když si přeberu své názory na náhody, mělo by mi to být jasné. Jako by se podobné situace musely opakovat, abych nezapomínala. Zkouška. Den špatných zpráv... Zbývá posoudit, zda jsem obstála.

Upřímnost

12. září 2014 v 10:16 Labyrint s mým jménem
Je noc. A já se bojím prvních paprsků světla, ačkoli toužím po dni. Co když to bude další svíčka ve tmě namísto Slunce? Příblížím se a zhasne. Nebo ji zhasnu já! Protože si příliš pozdě uvědomím, že s ní mám jednat jako s plaménkem a ne jako s ohnivou koulí... Co když to ale bude Slunce a já před ním ze strachu uteču? A ono zmizí... Ano, je to tak. Bojím se, ačkoli vím, že strach seká hlouběji než meče...

Je noc. Hvězdy září a svět je známý. Možná ne ideální, ale hodnotný. Krásný. Dar. S tmou a vínem se vnitřní pravdy přiznávají snáz. A tužka letí po papíru....

Odvahu prý můžeme projevit jen tváří v tvář strachu. A fantazie je největším nepřítelem odvahy. Snad proto si svou budoucnost nepředstavuji. Je prázdná. Abych jednoho dne mohla dostát slovům svého nekrologu.


Ač život sved mě z cesty kolikrát,
já odvahu jsem měla vytrvat:
z bahna se zvednout, brány otevřít,
naději, krásu znovu v srdce vlít,
učit se žít tak, jak skutečně cítím.
"Nelituji!," říct v konci cesty bytím.

Za všechny prožité přítomné chvíle,
za to, že černé znám už změnit v bílé
a v duze spatřit důvod k radosti,
za balzám své i Vaší lidskosti
jsem plna štěstí, které neumím jen brát.
Děkuji Vám všem - bylo mi ctí vás znát!

A že Vás ráda mám... snad víte nastokrát.

PS: Ne, nejsem paranoidní. Nekrolog vznikl v rámic zážitkového programu... ale za jeho obsahem si stojím.